Kontraktarianismus je etická teorie, která se pokouší vysvětlit naši morálku odvoláváním se na bezvýhradné vzájemně prospěšné dohody nebo smlouvy. Například odmítnutí uhodit druhého by vysvětlil tvrzením, že vyjadřujeme dohodu: „Já nepraštím tebe a ty nepraštíš mě“. Význam kontraktarianismu pro PZ pramení z předpokladu, že nelidská zvířata jsou neschopná vstoupit do takových smluv, spolu s tvrzením, že práva mohou být přisouzena jen těm jedincům, kteří mohou do takových smluv vstoupit. Zhruba, zvířata nemohou mít práva, protože postrádají rozumovou kapacitu souhlasit se smlouvou, která vyžaduje, aby respektovala naše práva.
Kontraktarianismus je možná nejpůsobivějším pokusem popřít postoj PZ; proto je důležité ji zvážit podrobněji. O tomto tématu je docela snadné napsat velké množství. Musíme se omezit na zvážení základních argumentů a jejich problémů. Ti čtenáři, kteří toto seznají nekompletním nebo nedůkladným, nechť se obrátí na primární literaturu.
Začneme povšimnutím, že kontraktarianismus nedokáže nabídnout přesvědčivý popis našeho morálního chování a motivů. Pokud se zeptáme průměrného člověka, zda si myslí, že je špatné okrást jejich souseda, neodpoví, že zdržením se toho si zajistí, že jejich soused neokrade je. Ani neodpoví, že mají se svým sousedem bezvýhradnou vzájemnou dohodu. Místo uplatňování smluv lidé obvykle prosazují určitý druh principu újmy; např. nekradou, protože by to uškodilo jejich sousedovi. Stejně tak neučíme děti, že důvodem, proč by neměli krást, je, že pak lidé nebudou okrádat je.
Dalším způsobem, jak poukázat na neshodu mezi teorií kontraktarianismu a naším skutečným morálním chováním, je zeptat se, zda riskování vlastního života při záchraně svého dítěte před utopením je důsledkem smluvní povinnosti. Jistě, vykonáváme podobné činy v odpovědi na tíseň jiné bytosti, ne jako důsledek smluvní povinnosti.
Kontraktarianismus tak může být považován za teorii, která není schopna objasnit naše morální chování. V nejlepším případě je to teorie, kterou by nám její zastánci doporučili jako vhodnější. (Je považována za vhodnější, protože odmítá práva zvířat a protože se zdá, že ospravedlňuje vykořisťování zvířat?)
Pravděpodobně nejzávažnější námitkou ke kontraktarianismu je, že může být použit ke schválení uspořádání, která by byla téměř univerzálně odsouzena. Představte si skupinu velice bohatých lidí, kteří mezi sebou sestaví a vytvoří smlouvu, jejímž následkem zajistí, že bohatství zůstane pod jejich kontrolou. Smluvně se domluví, že mohou být použity i represivní taktiky, aby se zajistilo, že masy zůstanou v chudobě. Tvrdí, že na základě existence jejich smlouvy nedělají nic špatného. Podobné smlouvy mohou být uzavřeny k vyloučení jiných ras, pohlaví atd.
John Rawls se pokouší překonat tento problém předpokladem, že smluvní strany musí vyjít z „počáteční pozice“, v které nejsou ještě zosobněné jako bytosti a musí uzavřít smlouvu v nevědomosti o jejich konečném zosobnění. Tudíž věří, že protože daný jedinec v startovní pozici neví, zda například bude zosobněn jako bohatá či chudá žena, neuzavře smlouvy založené na takových kritériích. V reakci na to můžeme uvažovat, kam až může někdo zajít, aby vytvářel ad hoc úpravy nedostatečné teorie. Ale více k věci, můžeme tuto ad hoc obranu otočit k podpoře pozice PZ. Protože je jisté, že pokud jsou jedinci ve výchozí pozici skutečně nevědomi svého osudu, musíme předpokládat, že mohou být zosobněni jako zvířata. Vzhledem k tomu by smlouva, které by bylo dosaženo, pravděpodobně zahrnovala silnou ochranu pro zvířata!
Dalším problémem Rawlsova řešení je, že je pravděpodobné, že i přes nevědomost mohou lidé na smlouvy jako na nespravedlivé. Pokud je možnost být zosobněn jako otrokář 90%, smlouva povolující otrokářství může skončit dobře, protože většina jednotlivců by měla pocit, že mají větší šanci být zosobněn jako otrokář. Tudíž Rawlsovo řešení není schopno ani dosáhnout svého účelu.
Je těžké vidět, jak kontraktarianismus může umožnit pohyb ze statu quo. Jak se stalo, že o údajných smlouvách, které odmítly svobodu otrokům a vyloučili ženy z volení, je možno znovu vyjednávat?
Kontraktarianismus také není schopen adekvátně objasnit práva, která dáváme těm, kdo nejsou schopni uzavírat smlouvy, tedy nemluvňatům, dětem, senilním lidem, mentálně postiženým a v určitém rozsahu i zvířatům. Byly vyzkoušeny různé pokusy na objasnění přisuzování práv takovým jedincům. Nemáme prostor, abychom se zabývali všemi. Zmíníme se tedy jen o několika z nich.
Jeden pokud zahrnuje odvolání se na zájmy pravých držitelů práv. Například nesníte svoje dítě, protože na něm máte zájem a já bych nechtěl, abyste porušili podobný můj zájem. Ale co kdyby se nikdo nestaral o dané dítě? Bylo by pak jakékoliv použití nebo zneužití spravedlivé? Určitě ne. Dalším problémem zde je, že mnoho lidí vyjadřuje zájem na ochraně všech zvířat. To by zřejmě vyžadovalo, aby se ostatní zdrželi používání nebo zneužívání zvířat. I když je tento výsledek přitažlivý pro komunitu za PZ, rozhodně to oslabuje argument, že kontraktarianismus ospravedlňuje naše využívání zvířat.
Další chtějí nechat jednotlivce „jet“, dokud jsou schopni smlouvu respektovat. Ale co s těmi, kdo toho nikdy nebudou schopni, např. senilní lidé? A proč nemůžeme nechat jet i zvířata?
Někteří obhajují případ „omezených práv“. Děti mohou mít omezená práva nastavená k jejich ochraně před nimi samotnými atd. Problémem zde je, že u zvířat je omezení práv příliš mnoho. Uznáváme, že nemůžeme provádět testy na dětech, nebo je zabíjet a jíst kvůli jejich omezeným právům. Proč jsou tedy takové extrémní příklady přijatelné u nelidí?
Někteří tvrdí, že je nerelevantní, zda může daný jedinec uzavřít smlouvu; co je důležité, je jejich teoretická schopnost to udělat. Avšak budoucí generace mají schopnost, ale zcela jasně se nemůžeme vzájemně ovlivňovat, takže základy kontraktarianismu těžce zklamou (pokud nebudeme prosazovat, že nemáme žádné morální povinnosti zanechat obyvatelný svět pro budoucí generace. Peter Singer se ptá: „Proč omezovat morálku na ty, kdo jsou schopni uzavírat dohody, pokud ve skutečnosti není žádná pravděpodobnost, že to kdy udělají?“
U kontraktarianismu existují i praktické problémy. Jaká například může být naše odpověď, pokud se jedinec zřekne účasti na jakékoliv bezvýhradné morální smlouvě a oznámí, že je tedy oprávněn činit to, co by ostatní nazývali nemorálními činy? Existuje nějaký způsob, jak mu to vyčítat? A co uděláme s porušením smlouvy? Pokud nás jedinec okrade, porušil smlouvu a my bychom od ní tedy měli být osvobozeni. Nejsme pak morálně oprávněni okrást ho? Nebo i hůř?
Ve zkratce, kontraktarianismus neuspěje, protože a) není schopný přesně objasnit naše skutečné, reálné morální činy a motivy, b) schvaluje smluvní uspořádání, která by většina lidí považovala za nespravedlivá, c) není schopný objasnit zřetele, které uznáváme jedincům neschopným uzavřít smlouvy, d) má několik nepraktických dopadů. Koneckonců existuje lepší etický základ – princip ublížení. Je jednoduchý, zevšeobecnitelný, postrádá ad hoc prostředky a našemu morálnímu myšlení se více přibližuje. –TA/DG
Zpět na Zvířata a morálka