1. Tento postoj, známý jako morální relativismus, je docela starodávný, ale na přelomu století se stal módním, když se objevily zprávy o zvycích společností, které byly odlišné od těch v Evropě. Po druhé světové válce zase vyšel z módy, ale tu a tam je znovu oživen. Etická tvrzení, kterým máme věřit, nejsou ničím jiným než oznámeními osobního názoru, a proto nemohou mít jakoukoli váhu.
Hlavním problémem tohoto postoje je, že etičtí relativisté nejsou schopni odsoudit odporné etické praktiky, jako je třeba rasismus. Na jakém základě mohou zavrhnout (pokud vůbec) Hitlerovy ideje rasové čistoty? Máme věřit, že pronášel etickou pravdu, když obhajoval konečné řešení?
Kromě neschopnosti odsoudit praktiky jiných společností, nejsou relativisté schopni čelit ani argumentům těch, jejichž společnost sdílí. Nemohou spílat někomu, kdo vyzývá například k vychovávání a zabíjení dětí pro průmyslovou výrobu krmiva pro mazlíčky, pokud to tento člověk považuje za morálně v pořádku. Nemohou totiž vyjádřit koncept společenského morálního pokroku, protože postrádají základ pro rozhodčí proces. Obracet se pro radu v etických otázkách jako eutanázie, infanticida nebo použití plodů ve výzkumu na relativisty nemá smysl.
Tváří v tvář těmto argumentům někdy relativisté tvrdí, že etická pravda je založena na přesvědčení společnosti; na etickou pravdu nahlíží jen jako na odraz společenských zvyků a obyčejů. Vraždění zvířat je přijatelné na Západě, protože si to myslí většina lidí, jak říkají.
Ani tady se nepohybují po pevnější půdě. Máme uznat, že majetkové otroctví bylo v pořádku před občanskou válkou a pak už ne? Mohou být všechna etická rozhodnutí provedena na základě ankety?
Je pravdou, že různé společnosti mají různé praktiky, které mohou být někým spatřovány jako etické a někým jako neetické. Nicméně tyto rozdíly vycházejí z různých okolností. Například ve společnosti, kde je klíčové samotné přežití, by mohlo odvedení omezené potravy dítěti značně zmenšit blahobyt existujících členů rodinu, kteří se podílejí na shromažďování jídla. V takovém případě by infanticida mohla být eticky správným směrem.
Závěr je, že etická pravda existuje (jinak by se etika stala bezduchou a zcela bez příkazové síly). Souvislost v myšlení těch, kdo odmítají zla otroctví, rasové diskriminace a genderových předsudků, a těch, kdo zavrhují zla speciesismu, pak bije do očí. –AECW
2. Mnozí aktivisté za PZ (včetně mě) věří, že morálka je relativní. Věříme, že PZ jsou mnohem přesvědčivěji podaná, pokud jsou podávána z pohledu morálky oponenta, ne z pohledu jakési mytické, těžko uchopitelné všeobecné morálky. V argumentování proti morálnímu absolutismu je velmi snadná námitka: Odkud se tato absolutní morálka bere? Morální absolutismus je argumentem autority, tautologií. Pokud by existovalo něco jako „etická pravda“, pak musí existovat i způsob, jak ji určit, a ten zcela jasně neexistuje. Pokud neexistuje známý důkazy „etické pravdy“, nevím, jak může AECW usoudit, že existuje.
Příkladem metody působení něčí morálky je zeptat se ho, zda soucítí s lidskými bytostmi. Skoro pokaždé bude souhlasit, že jeho soucit nevychází z faktu, že: 1) lidé používají jazyk, 2) lidé skládají symfonie, 3) lidé dokáží plánovat dalekou budoucnost, 4) lidé mají psanou, technologickou kulturu atd. Namísto toho bude souhlasit, že vychází z faktu, že lidé mohou trpět, cítit bolest, být zraněni atd. Je pak docela snadné ukázat, že nelidská zvířata také mohou trpět, cítit bolest, být zraněna atd. Jeho svévolná nekonzistentnost v neudělení morálního statutu nelidem pak ostře vystoupí. –JEH
3. Mezi postoji AECW a JEH se nachází střední cesta. Můžeme prohlašovat, že systém etiky je stejně jako matematika nezbytně postaven na souboru neprokazatelných axiomů. V základně systému etiku se nachází morální axiomy, jako „zbytečná bolest je špatná“. Vzhledem k souboru axiomů, metodám uvažování (jako dedukce a indukce) a empirickým faktům, je možné odvodit etické hypotézy. Právě v tomto smyslu můžeme o etickém tvrzení říci, že je pravdivé. Samozřejmě můžeme nesouhlasit s axiomy a takový nesouhlas činí etiku „relativní“, ale koncept etické pravdy není nesmyslný.
Naštěstí se zdá, že zásadní etické axiomy jsou všeobecně přijímány, obvykle proto, že jsou nezbytné pro fungování společnosti. Případné rozdíly mohou být osvětleny nebo diskutovány, podobným „působením“, jaké popisuje JEH. –DG
„Člověku, jehož mysl je svobodná, připadá něco více nesnesitelné na utrpení zvířat než utrpení člověka. Protože u toho druhého je alespoň přiznáno, že utrpení je zlé a člověk, který ho působí, je zločinec. Ale tisíce zvířat jsou zbytečně zabíjeny každý den bez stínu lítosti. Pokud by se o tom člověk zmínil, byl by považován za směšného. A to je neodpustitelný zločin.“ –Romain Rolland (spisovatel, Nobel 1915)
Viz také: #5
Zpět na Zvířata a morálka