Barry Horne (17. březen 1952 – 5. listopad 2001) byl anglický zvířeckoprávní aktivista. V roce 1998 se proslavil po celém světě, když podstoupil 68denní hladovku ve snaze přesvědčit britskou vládu, aby zahájila veřejné vyšetřování testování na zvířatech, což labouristé slibovali, než se v roce 1997 dostali k moci.
Hladovka Hornovi poškodila ledviny a zrak, ale nebyla první ani poslední, do které se pustil, a když o tři roky později zemřel na selhání jater, nejedl po dobu 15 dní. Reakce médií na jeho smrt byla nepřátelská, politiky i novináři byl popisován jako terorista. Členy zvířeckoprávního hnutí je považován za hrdinu.
Aktivismus
Northampton Animal Concern
Horne se o práva zvířat začal zajímat ve věku 35 let, když ho jeho druhá žena, Aileen, přesvědčila, aby se zúčastnil osvobozeneckého setkání. Po shlédnutí videí o testování na zvířatech se rozhodl stát se vegetariánem a loveckým sabotérem. Na jaře 1987 se zapojil do organizace Northampton Animal Concern, která uspořádala přepad laboratoře Unilever a protestovala proti Beatties, obchodnímu domu, který prodával kožešinové kabáty.
Delfín Rocky
Do hledáčku veřejnosti se Horne poprvé dostal v roce 1988, kdy se pokusil osvobodit Rockyho, delfína skákavého zajatého v roce 1971 a drženého 20 let v zajetí, většinu času o samotě, v malé betonové nádrži v Marinelandu v Morecambe v Lancashiru. Horne a další čtyři aktivisté plánovali přesunout Rockyho, který vážil 290 kilo, necelých 200 metrů z nádrže do moře, pomocí žebříku, sítě, podomácku vyrobených nosítek a pronajatého Mini Metra.
Horne a jeho přátelé delfinárium v noci tajně navštěvovali a snažili se s Rockym seznámit v bazénu. Po té, co v noci akce dorazili s vybavením k bazénu, si uvědomili, že logistika akce je nad jejich síly, a odešli bez Rockyho. Policie je zastavila na cestě k jejich autu, v kterém se nacházela velká nosítka, pro která, jak uvedl jeden z aktivistů, „jsme neměli žádné legitimní vysvětlení“. Po pětidenním soudu byli odsouzeni ze spiknutí k ukradení zvířete. Horne, Jim O’Donnell, Mel Broughton a Jim Buckner dostali pokutu 50 liber a Horne a Broughton dostali navíc ještě šestiměsíční podmínku.
Horne a další pokračovali v poslání osvobodit Rockyho a v roce 1989 spustili kampaň proti delfináriu v Morecambe. Protestovali, rozdávali letáky turistům, pořádali shromáždění a lobovali u městské rady. Kvůli poklesu tržeb se vedení Marinelandu nakonec rozhodlo delfína prodat za 120 000 liber. Peníze se podařilo získat s pomocí několika zvířecích charit, včetně Nadace Born Free, a za podpory Mail on Sunday, které spustilo kampaň „Into the Blue“ na osvobození delfínů držených v britském zajetí. V roce 1991 byl Rocky převezen do laguny o velikosti 320 000 m2 na ostrovech Turks a Caicos. Pak byl propuštěn a během několika dnů byl spatřen, jak plave se skupinou divokých delfínů. Peter Hughes z univerzity v Suderland uvedl Hornovu kampaň jako příklad toho, jak podpora zvířeckoprávní perspektivy vytvořila posun paradigmatu k považování delfínů za „jednotlivé herce“, kteří by měli být pozorováni v divočině, pokud s nimi turisté chtějí interagovat. V důsledku toho dnes ve Spojeném království nejsou žádní delfíni v zajetí.
Přepad Harlan Interfauna
Spolu s Keithem Mannem a Dannym Attwoodem byl Horne součástí malé buňky Fronty za osvobození zvířat, která 17. března 1990 (v den Hornových 38. narozenin) přepadla Harlan Interfauna, britskou společnost v Cambridge, která dodává laboratorní zvířata a orgány. Aktivisté vstoupili do zvířecích jednotek skrz otvory, které vytvořili ve střeše. Odnesli 82 bíglů a 26 králíků. Také odnesli seznamy zákazníků Interfauny, včetně Boots, Glaxo, Beechams a Huntingdon Research Center. Veterinář, který podporoval ALF, psům z uší odstranil tetování a ti byli rozmístěni do nových domovů po celém Království. V důsledku nalezení důkazů na místě činu a v jednom z domovů aktivistů byli Mann a Attwood obžalováni ze spiknutí k vloupání se a byli odsouzeni na 9 a 18 měsíců.
Přepad Exeter College
Horne byl jedním z mnoha protestujících, kteří zaútočili na konferenci o testování na zvířatech v Exeter College v Oxfordu. Po bitce s policií u vchodu převrhli stoly a rozbili 50 lahví archivního bordó. Horne a dalších pět bylo obviněno z násilných nepokojů.
1991: Uvěznění
V roce 1991 byl Horne odsouzen na 3 roky za držení výbušných látek. Ve vězení se jeho postoje zatvrdily. V červnu 1993 napsal do Support Animal Rights Prisoners Newsletter:
„Zvířata dál umírají a mučení pokračuje ve větší a větší míře. A jaká je odpověď? Více vegeburgerů, více piva a více netečnosti. Už není žádné hnutí za osvobození zvířat. To zemřelo už dávno. Jediné, co zbývá, je pár aktivistů, kteří chápou a kteří jednají… Pokud nejednáte, souhlasíte. Pokud nebojujete, nevyhrajete. A pokud nevyhrajete, jste odpovědní za smrt a utrpení, které bude pokračovat dál a dál.“
Firebombing a zatčení
Po propuštění v roce 1994 začal Horne údajně pracovat jako osamělý vlk. Keith Mann píše, že zájem policie o zvířeckoprávní aktivisty byl takový, že práce o samotě byla bezpečnější, a že Horne byl stejně zdrženlivý člověk, který si vystačil sám.
Během následujících dvou let se odehrála řada nočních výbuchů, za pomoci po domácku vyrobených zápalných zařízení. Útoky cílily na obchody Boots, Halfords, obchody prodávající kožené zboží a obchody provozované charitami na podporu výzkumu rakoviny. K části útoků se přiznala Milice za práva zvířat – organizace, ke které se hlásí aktivisté neochotní podrobit se směrnicím ALF o nenásilí. Mann píše, že nebylo žádnou velkou vědou odvodit si, že Horne měl s útoky něco společného, protože jen pár aktivistů bylo ochotno umístit zápalná zařízení a o Hornovi se vědělo, že je jedním z nich. Policie ho proto pozorně sledovala. Podle Manna Horne věděl, že ho chytí, ale viděl zvířeckoprávní aktivismus jako válku a byl ochoten stát se její obětí. Po řadě výbuchů v Isle of Wight provedla policie razii v jeho domově ve Swindonu ve Wiltshiru a údajně našla materiály obhajující takové útoky, ale obviněn nebyl. Policie ho dál sledovala a v červenci 1996 byl zatčen a obviněn z umístění dvou zápalných zařízení v obchodním centru Broadmead v Bristolu – jednoho v charitativním obchodě a druhého v British Home Stores, nastavených na výbuch o půlnoci, kdy předpokládal, že budou prázdné. Policie našla další čtyři zařízení v jeho kapsách.
1997: Osmnáctiletý trest
Hornův proces za žhářství začal 12. listopadu 1997, šest týdnů po ukončení druhé hladovky. Přiznal vinu za pokus o žhářství v Bristolu, ale odmítl účast na útocích v Isle of Wight. Přesto, že s incidentem na Isle of Wight Horna nespojovaly žádné přímé důkazy, žaloba úspěšně tvrdila, že zařízení z Bristolu a Isle of Wight byla natolik podobná, že by Horne měl být považován za odpovědného za oba útoky.
Soudce Simon Darwall-Smith ho popsal jako „městského teroristu“, přesto také prohlásil: „Uznávám, že jste neměl v plánu zaútočit na lidský život.“ 5. prosince 1997 mu soudce uložil osmnáctiletý trest, nejdelší trest pro zvířeckoprávního aktivistu. Kvůli podobnosti mezi bristolskými zařízeními a dalšími použitými na Isle of Wight byl Horne v roce 1994 také obviněn ze způsobení škody v odhadované výši 3 milionů liber za zničení pobočky Boots the Chemists v Newportu, společnosti testující své produkty na zvířatech. Dále byl obviněn z podpálení obchodů, které prodávaly kožešinové kabáty. Před soudem se přiznal k obvinění z bristolských útoků, ale odmítl zapojení do útoků na Isle of Wight, ke kterým se přihlásila Milice za práva zvířat. Robin Webb z Tiskové kanceláře za osvobození zvířat píše, že sám jen těsně unikl obvinění ze spiknutí kvůli stejným incidentům.
Hladovky
Leden 1997: 35 dní
6. ledna 1997, šest měsíců po vzetí do vazby kvůli výbuchům, jako vězěň s vysokou ostrahou, oznámil Horne, že bude odmítat veškeré jídlo, pokud konzervativní vláda Johna Majora neslíbí, že během pěti let ukončí svou podporu testování na zvířatech. Protože za vítěze nadcházejících všeobecných voleb (v květnu 1997) byli považováni labouristé, ukončil Horne hladovku 9. února po 35 dnech bez jídla, když se labouristé zavázali k ukončení testů na zvířatech.
Jeho cílem bylo zvýraznit vládní podporu experimentů na zvířatech, která by pro změnu vyprovokovala vzestup akcí v hnutí za práva zvířat. Jeho vztek byl posílen skutečností, že stejné ministerstvo, které ho drželo ve vězení, ministerstvo vnitra, bylo stejným ministerstvem odpovědným za podporu a licencování experimentů na zvířatech. Během několika dnů po začátku hladovky byl nečekaně převezen do jiného vězení, v blízkosti Oxfordu.
Hladovka podle plánu podnítila vzestup zvířeckoprávního aktivismu, včetně odnesení koček z farmy Hill Grove v Oxfordhire, která množila kočky pro laboratoře; poškození množícího centra Harlan a odnesení bíglů z Consort Kennels; zničení sedmi náklaďáků drůbežárny Buxted v Northamptonshire; blokády doverského přístavu a velkých škod na místním McDonaldu; a odnesení králíků množených na vivisekci v Homestead Farm.
Jen 12 dní po začátku protestu, 18. ledna, se před bullingdonským vězením sešly stovky aktivistů. Později téhož dne přepadly davy aktivistů nedalekou množírnu Harlan v Blackthorn, kde způsobily ohromné škody, zatímco je pozorovala malá skupina policistů. Aktivisté se pak sešli u Hill Grove Farm, která množila kočky na experimenty. Tady se mohl majitel Chris Brown jen schovat, protože všechna okna byla zničena spolu s traktory. Před útěkem do polí osvobodili aktivisté 14 koček. Později nakonec dorazily policejní posily, 7 koček bylo znovu chyceno a 26 aktivistů zatčeno.
Hladovková kampaň začala výbušným startem a vivisekční průmysl se měl ještě na co těšit.
Zatčení aktivisty neodradilo. Následující týden, v sobotu 25. ledna, proběhl protest u množírny bíglů Consort v Herefordshire, která byla předmětem probíhající kampaně. Napětí zhoustlo, když se demonstranti přiblížili ke kotcům. Davy aktivistů nakonec prolomily policejní kordon a dosáhly na klece, navzdory snaze policie držet je zpět pomocí obušků a pepřáku. Navzdory velkému počtu policistů bylo z klecí zachráněno 8 štěňat a tentokrát všechna zůstala svobodná a našla nové domovy.
Později té samé noci zničili aktivisté ALF s pomocí zápalných zařízení 7 masných náklaďáků v drůbežárně Buxted v Northamptonshire. Akci věnovali Barrymu.
Následující sobotu, 1. února, byla naplánovaná další demonstrace v Doveru na památku Jill Phipps, Barryho kamarádky, která byla zabita, když se snažila zastavit převoz telat z letiště Coventry. Protestu se zúčastnilo 300 aktivistů a bylo zřejmé, že Barryho protestní hladovka zvýšila počty i zápal.
Rozhodnuté davy nakonec znovu přemohly policii a na několik hodin zablokovaly doverský přístav. Když se později policie pokusila obnovit pořádek, aktivisté těžce poškodili místní McDonalds. Později přepadli aktivisté na nedalekém venkově Homestead Farm, která množí králíky na vivisekci, a osvobodili 10 králíků.
Hnutí se rozhodně rozvířilo, ale od politiků nepřicházela žádná odpověď na Barryho požadavky. Psal se začátek roku 1997, poslední dny vlády konzervativců a spolu s nimi jen malá naděje na pokrok. Blížily se však všeobecné volby, které podle všeho měli vyhrát labouristé. Několik labouristických představitelů a poslanců napsalo Barryho podpůrné kampani s náznaky, že až budou u moci, zakročí proti vivisekci. Mezi různými slíbenými kroky byl konec určitých druhů experimentů, jako LD50, oční testy, testy kosmetiky, zbraní, tabáku a alkoholu a zákaz veškerých testů na primátech.
Jeden z poslanců, tehdy mluvčí labouristů k welfaru zvířat, Elliot Morley, napsal: „Labouristé se zavazují ke snížení a případnému konci vivisekce.“
Tuto informaci předali Barrymu ve vězení. Po dlouhém přemýšlení se rozhodl 9. února hladovku po 35 dnech ukončit. Jeden z cílů hladovky, vyprovokovat akci v hnutí, byl zcela zřejmě dosažen. Barry bude pozorně sledovat, zda labouristé splní své sliby, až budou vládnout.
O 3 měsíce později, v květnu 1997, labouristé vyhráli všeobecné volby.
O několik týdnů později, v červnu, byl díky grassroots kampani uzavřena množírna bíglů Consort. Část zásluh patří Barryho protestu.
Srpen 1997: 46 dní
Šest měsíců po konci hladovky byl Barry zpět v bristolské věznici a opět v plném zdraví.
I když uzavření Consort bylo vítanou zprávou, na politické úrovni se Barry začal obávat, že labouristé nemají v plánu dostát ani svým omezeným slibům. Nebyli schopni vyplnit žádné ze svých slibů a navzdory značné korespondenci nebyli schopni ani nabídnout časový plán, kdy začnou jednat.
Druhá hladovka začala 11. srpna 1997. Hornovým cílem bylo, aby nová labourisitická vláda stáhla všechna povolení na testování na zvířatech v dohodnutém časovém období.
Objevil se další vzestup zvířeckoprávního aktivismu na jeho podporu.
Následující sobotu, 16., způsobili aktivisté na podporu Barryho v jeden večer rozsáhlé škody na majetku 5 vivisektorů z oxfordské univerzity, včetně nechvalně známého Colina Blakemora, známého pro sešívání očních víček koťatům. O pár dní později, 19. srpna, se v The Independent objevil o hladovce článek. Dělali rozhovor s Blakemorem a citovali ho, že by zvážil udělení skupinám jako ALF “místo u vyjednávacího stolu”. Sotva týden po začátku hladovky a na vivisektorech už se ukazoval tlak.
Úřady byly také pod tlakem, aby zodpověděly, proč nesplnily své sliby. V dalším článku v The Independent z 20. srpna, druhém za dva dny, který se věnoval hladovce, se ptali mluvčí ministerstva vnitra na předvolební sliby. Odpověděla: “Prosinec byl dávno před volbami”, čímž zcela jasně naznačila, že nemají v plánu ctít své sliby.
V pondělí 25. srpna, dva týdny od začátku hladovky, proběhl první masový protest, při kterém se 150 aktivistů sneslo na množírnu koček Hill Grove Farm nedaleko Witney v Oxfordshire. Na rozdíl od první hladovky byla policie tentokrát mnohem lépe připravena a všechny cesty vedoucí na farmu byly uzavřeny, všechna vozidla byla zastavena a prohledána a aktivisté byli vyslícháni. Aktivisty nedoradili a vydali se do lesů obklopujících farmu, čímž způsobili chaos, když je po několik hodin pronásledovala zásahová policie a nad hlavami jim kroužila helikoptéra.
S farmou obklopenou stovkami policistů se zhruba stovka aktivistů přeskupila v lesích a došla krátkou vzdálenost, aby uspořádala demonstraci před chatou tehdejšího ministra vnitra Jacka Strawa. Neuvěřitelnou náhodou měl ministr vnitra pozemky ve stejné malé vesničce jako Hill Grove Farm, primární cíl antivivisekčních aktivistů po celé zemi.
Avšak další stovka policistů pozemek obklopila, mnozí v kombinézách a bez čísel na ramenech. Agresivně vytlačili protestující pryč od budovy dřív, než mohla demonstrace začít. Dva, kteří se nepohybovali dost rychle, byli sraženi k zemi a zatčeni.
Po zbytek večera a noci se aktivisté opakovaně pokoušeli dosáhnout farmy a bylo zapotřebí snah stovek zásahových policistů, zhruba tuctu vozidel a dvou policejních helikoptér, aby ochránily farmu před davem.
O dva dny později, ve středu 27. srpna, zablokovalo 60 aktivistů zhruba na hodinu účinně londýnské kanceláře labouristické strany, než dorazilo velké množství policistů a zatlačili protestující přes silnici. Ten samý den zablokoval tucet aktivistů na severu Anglie Huntingdon Life Sciences’ v Wilmslow v Cheshire (od té doby uzavřený). 27. srpna také proběhly demonstrace na podporu Barryho v amerických státech New York a Minneapolis. Kampaň rostla a šířila se širokodaleko.
Následujícího dne, 28. srpna, se aktivisté ve Švédsku, v rámci celého týdne akcí na podporu Barryho, vloupali do vivisekčních laboratoří stockholmské univerzity, kde způsobili škody a osvobodili potkany. Ve stejný den byli zatčeni 4 aktivisté během střešní demonstrace v obchodě pro výzkum rakoviny.
O dva dny později, 30. srpna, pochodovalo 150 aktivistů na toxikologickou laboratoř BIBRA v Carshalton v jihozápadním Londýně (od té doby uzavřená) a byli přivítáni masivním počtem policistů, včetně 20 zásahových vozidel, policejních koňů a policejních psů. Pod silnou přesilou se dav několikrát neúspěšně pokusil získat přístup, ale byli zatlačeni policií zpět. Nakonec uspořádali hlasitý pochod skrz Carshalton a přilehlé ulice.
Kvůli hladovce teď přitahovaly demonstrace mnohem více lidí než obvykle. Vyžadovaly obrovské státní zdroje na ochranu podniků týrajících zvířata před naštvanými a rozhodnutými aktivisty.
Další den, 31. srpna, se více než 200 protestujících objevilo na protikožešinové demonstraci před norčí farmou Windmill v Dorsetu. Znovu je obklopily zástupy policistů. Přesto byli dva farmáři zraněni po té, co byly natolik hloupí, že dav konfrontovali. Později téhož dne nebyla policie po ruce, když se aktivisté přesunuli k nedaleké farmě v Ringwood v Hants, která dodávala fretky na vivisekci. Způsobili velké škody na oknech, dveřích a autech a odnesení zvířat zabránila jen farmářova žena s brokovnicí. Přesto se během další akce povedlo skupině aktivistů v tentýž den osvobodit několik tuctů slepic z velkochovu nedaleko od norčí farmy.
Protestní hladovka trvala pouhé tři týdny a už se každý den objevovaly podpůrné demonstrace a akce v UK i po celém světě. Cíl zmobilizovat hnutí byl velice úspěšný. Avšak po počáteční publicitě v prvních dnech protestu zpravodajství médií takřka vymizelo. Smrt princezny Diany, rovněž 31. srpna, znamenala ještě menší šanci na získání publicity v médiích, ale kvůli zpravodajskému prakticky zatmění to stejně mnoho nezměnilo.
Přesto akce pokračovaly v nezmenšené míře a zprávy o demonstracích se hrnuly. V tomto publicistickém vakuu byl každý týden posílán pravidelný buletin z Kampaně na podporu Barryho Horna podporovatelům v UK i po celém světě (email a internet nebyly v těch dnech tak rozšířené!).
V několika částech UK se na dálnicích začaly objevovat slogany jako “PODPOŘTE BARRYHO HORNA, UKONČETE VIVISEKCI”, na místech tak vzdálených jako Newcastle, Oxford, Yorkshire, South Wales či Brighton.
Ve stejnou chvíli se na ministerstvo vnitra a do kanceláří poslanců dostávaly tisíce a tisíce protestních dopisů a emailů na podporu Barryho požadavků.
7. září, 27. den hladovky, nabrala kampaň nový směr. Za využití taktik používaných mírovými kampaněmi postavilo 60 aktivistů trvalý tábor na podporu Barryho přímo naproti hlavní bráně Huntingdon Life Sciences (HLS), své vypuzení ztížili vykopáním podzemních tunelů. Na HLS to mělo hluboký dopad, s trvalou antivivisekční přítomností přímo za branami museli vivisektoři a pomocný personál čelit trvalé přítomnosti antivivisekčních aktivistů pokaždé, když přicházeli či odcházeli.
Vedle dvou každodenních demonstrací před branou na přivítání zaměstnanců probíhaly i časté noční akce s poničenými ploty a útoky na majetek.
HLS bylo pod tlakem od chvíle, kdy dříve v roce 1997 vyšla na povrch tajná investigace, která odhalila krutost, zanedbávání a nedostatečnou péči, včetně nechvalně známé scény, na které byli bíglové biti pěstí do obličeje. Investigaci se dostalo mnoho publicity a to donutilo ministerstvo vnitra, aby alespoň budilo zdání, že něco dělá. Bylo oznámeno, že HLS dostane čas do 30. listopadu, aby napravili své praktiky, nebo bude stažena jejich licence na experimenty na zvířatech.
Publicita vedla k úpadku ceny akcií společnosti, což znamenalo ztrátu 80 milionů liber přes noc, a dočasně byli odebráni z burzy. Přes polovinu jejich zákazníků buď stáhlo své smlouvy nebo odmítlo objednat novou práci. Dokonce i vivisekční průmysl se horlivě distancoval od HLS. David Christopher, ředitel výzkumných laboratoří HLS, náhle rezignoval z Komise pro zvířecí procedury, orgánu ministerstva vnitra, který měl regulovat experimenty na zvířatech. Provivisekční Společnost pro obranný výzkum ve svém červencovém newsletteru oznámila, že pozastavila korporátní členství HLS.
Nyní se tlak dál stupňoval. Tak jako v táboře v Huntingdonu, probíhaly denně protesty před HLS ve Wilmslow v Cheshire. (HLS tuto pobočku koupila od Ciba Geigy, ale tím také přebrali probíhající kampaň místních aktivistů, kteří teď spojili síly s těmi, kdo už cílili na hlavní budovu HLS).
Avšak HLS bylo jen částí obrazu. Jak Barryho hladovka vstupovala do druhého měsíce a obavy o jeho zdraví rostly, byla kampaň vedena na široké frontě. Kampaňový bulletin uvedl, že v jediný den, pátek 12. září, proběhly protesty před ministerstvem vnitra v Londýně a před kanceláří labouristů v Southamptonu, zatímco za mořem proběhly demonstrace před britskou ambasádou v Haagu v Nizozemí a před britským konzulátem v Clevelandu v Ohiu, ve Švédsku proběhl antivivisekční protest na univerzitě Umeå, který skončil potyčkou s vivisektory, když se aktivisté pokusili laboratoře přepadnout.
Následujícího dne, v sobotu 13. září, uspořádalo zhruba 40 aktivistů demonstraci na nechvalně známé zemědělské výzkumné stanici v Babrahamu, ale demonstrace byla úspěšně potlačena více než 200 policisty v plné zásahové výstroji.
Později toho samého dne, 13. září, proběhl další masový noční protest před Hill Grove Farm. Policie opět obklopila farmu a blokovala cesty. Velké skupiny protestujících strávily noc touláním se po lesích s megafony, sirénami a odpalováním petard, zatímco celou noc nad nimi kroužila policejní helikoptéra. Kampaň proti Hill Grove byla v plném chodu, s pravidelnými protesty a letákováním v celé oblasti.
Dalšího dne, v neděli 14., se objevilo více než 400 aktivistů u dalšího vysokoprofilového cíle, Shamrock Farm ve West Sussex, která dovážela opice na vivisekci (stejně jako Hillgrove, je farma dávno ta tam). Protestující zablokovali cestu a objevily se naštvané scény a potyčky, když se ostatní snažili na farmu dostat. Masivní přítomnost policie zajistila, že přelézt plot a dostat se na střechu se podařilo jen jedinému aktivistovi.
Následujícího dne, v pondělí 15., šla HLS k soudu ve snaze vypudit huntingdonský tábor. Navzdory týmu dobře placených právníků akce selhala, když soudce udělil sedmidenní odročení, čímž dal táboru rozhodující čas na zakopání se.
Ve čtvrtek 18. přitáhlo veřejné shromáždění organizované kampaní proti Hill Grove více než 80 lidí, převážně znepokojených místních. Akce proti HLS a Hill Grove byly na denní pořádku.
Ve stejný den se před soudem objevili dva ošetřovatelé z HLS, Andrew Mash a Robert Waters, kvůli působení zbytečné krutosti ve spojení s tajnou investigací, která způsobila HLS tolik problémů. Za trest dostali veřejné práce a pokutu. O tři dny později aktivisté udeřili v domově Andrewa Mashe v Godmanchesteru a rozbili přes 20 oken.
O dva dny později, v sobotu 20., se akce přesunly před zvířecí laboratoře Wickham v Hampshire, na které napochodovalo 300 aktivistů. Přesto rozzuřený dav znovu udržela zásahová policie, ostnatý drát a bezpečnostní plot. Nedaleko však policie přítomna nebyla, když aktivisté rozbili okna a balkonové dveře domu ředitele Wickham Williama Cartmela v Southamptonu.
Následující den, v neděli 21., se více než 150 lidí objevilo na zvláštním setkání Koalice za práva zvířat a Kampaně na podporu Barryho Horna, které se konalo v huntingdonském táboře. Po setkání proběhla velká demonstrace před branami, zatímco zaměstnanci odcházeli z práce. Po té, co jedno z aut srazilo dva protestující s plakáty, se rozzuřený dav vrhnul vpřed a 3 protestující byli zatčeni, zatímco se policie snažila uchránit laboratoře. Další tři aktivisté prorazili policejní řady, přelezli plot a dostali se na střechu HLS, kde zůstali po několik dnů a přitáhli velkou publicitu.
Tlak byl teď tak intenzivní, že úřady byly nuceny jednat. Od začátku hladovky uplynulo 6 týdnů a Barryho zdraví rychle upadalo. Dopisy, telefonáty a emaily na jeho podporu teď zaplavovaly ministerstvo vnitra.
Ve čtvrtek 25. září zkontaktoval tehdejší ministr vnitra, Lord Williams z Mostyn (který se později stal generálním prokurátorem), Barryho podporovatele s nabídkou rozhovorů mezi vládními a Barryho zástupci. Barrymu povolili s nimi nabídku probrat po telefonu z bristolské věznice. Bylo to poprvé, kdy člen vlády oficiálně souhlasil promluvit s hnutím za osvobození zvířat, a Horne a jeho podporovatelé to považovali za důležitý krok vpřed.
Barry souhlasil se schůzkou mezi svými podporovateli a delegací ministerstva vnitra. O půlnoci následujícího dne, v pátek 26., se rozhodl protest po 46 dnech hladovky odvolat.
Kampaň dosáhla mnoha ze svých cílů. Objevil se další obrovský nárůst aktivismu, národně i mezinárodně. Vivisekční průmysl a jedinci v něm zapojení se dostali pod takový tlak jako nikdy předtím. A přesto, že vláda stále nezačala jednat, alespoň byla nucena ospravedlnit své selhání v nesplnění předvolebních slibů.
Avšak takřka ihned se objevily zlověstné známky špatných úmyslů vlády. Během několika dnů po ukončení hladovky vyšlo najevo, že ministerstvo vnitra vedlo rozhovory s představiteli HLS a stáhlo hrozbu zrušení jejich vivisekční licence. Brzy poté začala policie a soudní vykonavatelé fyzicky vyklízet tábor před laboratořemi HLS. Vypuzení trvalo několik dní, protože jeden z aktivistů zůstal na místě dlouho po té, co byli ostatní odstraněni, uzamčen v sejfu pohřbeném pod zemí, což se objevilo ve všech médiích.
Také bylo oznámeno, že počet zvířecích experimentů má být v následujících dvou dekádách navýšen.
Při rozhovorech s ministerstvem vnitra 10. října kladli tři podporovatelé otázky vládním představitelům jménem Barryho. Mezi tématy na pořadu jednání byly nesplněné předvolební sliby, nestydatá zaujatost Komise pro zvířecí procedury, nedostatečný inspekční režim a rozhodnutí podpořit HLS navzdory jejich hrozné historii.
Nejdůležitější otázkou bylo, jak se první vzestup v počtu experimentů za 25 let dá srovnat s předvolebním slibem “snížení a následného ukončení vivisekce”.
Setkání bylo nahráno a záznam byl poslán Barrymu do vězení. Ten se stále cítil špatně, jeho zotavení bylo pomalé a bolestivé a rozhodně nebyl v postavení dělat jakýkoliv úsudek.
Říjen 1998: 68 dní
Během následujících 6 měsíců se Barry dál zotavoval a zhodnocoval, co se naučil z poslední hladovky. Byl převezen z Bristolu do vězení s vysokou ostrahou ve Full Sutton nedaleko Yorku.
S končícím létem si uvědomil, že vláda na konci předchozí hladovky jednala ve špatné víře. Podporovatelé kontaktovali vládu jeho jménem. Nastavil datum 26. září 1998, přesně rok od konce druhé protestní hladovky, jako deadline pro pozitivní odpověď vlády.
Když datum uplynulo, rozhodl se pro třetí protestní hladovku. Hornova nejdelší hladovka začala 6. října 1998 a skončila o 68 dní později, 13. prosince. Zatímco jeho zhoršující se stav plnil titulky po celém světě, hladovka přinesla otázku experimentování na zvířatech do popředí britské politiky, když aktivisté hrozili dalším narušováním, pokud by zemřel, někteří hrozili smrtí několika vědcům.
Tentokrát byly Hornovy požadavky rozsáhlé a konkrétní. Žádal ukončení vydávání licencí na experimenty na zvířatech a aby žádné dosud vydané nebyly obnoveny; zákaz veškeré vivisekce prováděné z nemedicínských důvodů; závazek k ukončení vešekeré vivisekce do 6. ledna 2002; okamžité ukončení veškerých testů na zvířatech ve vojenském zařízení Porton Down; a uzavření Komise pro zvířecí procedury, poradního orgánu vlády, který Horne považoval za „vládou sponzorovanou fasádu pro vivisekční průmysl“. Vydal prohlášení, nyní citované hnutím jako bojový slogan:
Nebojujeme za sebe, za své osobní touhy a potřeby. Bojujeme za každé zvíře, které kdy trpělo a zemřelo ve vivisekčních laboratořích, a za každé zvíře, které bude trpět a umírat v těchto stejných laboratořích, pokud tenhle hrůzný podnik neukončíme. Duše umučených mrtvých volají po spravedlnosti, ti živí volají po svobodě. Můžeme vytvořit spravedlnost a můžeme dopřát svobodu. Zvířata mají jen nás. Nezklameme je.
Keith Mann píše, že tentokrát byla hladovka pro Horna obtížnější, možná kvůli fyzickým škodám, které zanechaly předchozí dvě. Již na začátku byl umístěn v křídle D (pro vězně, kteří jsou hrozbou sobě či ostatním) věznice Full Sutton. 10. den bez jídla byl přesunut do nemocničního křídla, kde byl údajně umístěn do „hladovkové cely“ bez záchodu či umyvadla, jen se židlí a stolem z lepenky. Po tlaku jeho podporovatelů byl přemístěn do normální cely. 43. den mu udělili poslední pomazání, ztratil 25 % tělesného tuku.
Vláda veřejně odmítla podlehnout tomu, co nazývala vydíráním, a řekla, že nebude s Hornem ani jeho zástupci vyjednávat, ale soukromě s nimi vedla rozhovory. Hornův poslanec, Tony Clarke, Horna ve vězení navštívil 12. listopadu, aby vyjednal další schůzku mezi Hornovými zástupci a ministerstvem vnitra, která se uskutečnila 19. listopadu, 44 dní po začátku hladovky.
Stěžejní rozdíl byl v tom, že Barry pokračoval v hladovce i během rozhovorů, což diskuzi dalo větší pocit naléhavosti. Mluvilo se o reformách, dialogu, náznacích o více inspektorech zvířecích procedur, reformované Komisi pro zvířecí procedury, ale o ničem konkrétním.
Bylo zřejmé, že vláda však byla znepokojená a zoufalá dozvědět se, zda Barry hladovku odvolá. Rozhovory byly opět nahrávány a záznam byl druhý den poslán Barry do vězení ve Full Sutton.
Po několika dnech vydal prohlášení, že na stole není žádná nová nabídka a že v hladovce bude pokračovat až do konce, pokud to bude nutné.
Média nyní kampani věnovala pozornost a alespoň některé z protestních cílů byly dosaženy, proto se Barry rozhodl zjednodušit požadavky kampaně. Jediné, co teď požadoval, bylo, aby vláda ctila svůj závazek, že Královská komise prozkoumá právoplatnost zvířecích experimentů. To se zdálo tak rozumným, že některá média dokonce vyjádřila sympatie. Vláda byla překvapena, ale nezdálo se, že se poddá, a mimo jiné tvrdila, že Královská komise by byla příliš drahá. Hladovka pokračovala, stejně jako protesty a podpůrné akce.
49. den byl převezen do York General Hospital, protože byl po celotýdenním zvracení dehydrovaný. 52. den měl údajně silné bolesti, hodně špatně viděl a hrozilo, že upadne do kómatu. Podle Manna mu jeho podporovatelé nosili na pásce záznamy rozhovorů s vládou, na které měl potíže se soustředit. Mann píše, že se Horne rozhodl po tři dny pít trochu pomerančového džusu a oslazeného čaje, aby kóma odvrátil a dokázal porozumět vyjednávání. Kvůli tomu později média o hladovce psala jako o podvodu.
V dalším týdnu zůstal Barry rozhodnutý, ale den za dnem slábnul. Zpravodajství zůstávalo vzrušené, kampaň se několikrát dostala do hlavního vysílacího času na národní televizi a jméno Barry Horne se stalo mezinárodně známým. Co víc, otázka experimentů na zvířatech a porušených vládních slibů se dostávala pod intenzivní drobnohled.
Aktivismus na podporu Horna
Na podporu Horna se zvedla vlna mezinárodního aktivismu. V Yorku a Londýně drželi protestující stráž před nemocnicí a naproti parlamentu ve Westminstru. Drželi svíčky, plakáty a Hornovy fotografie. V jednu chvíli se k nim přidal i Alan Clark, jeden z konzervativních poslanců, který navzdory své podpoře protestující ve svém deníku popsal jako „dysfunkční“.
Při slavnostním zahájení parlamentu 24. listopadu shodili aktivisté banner na podporu Horna před královnino oficiální auto, které přijíždělo k parlamentu. Krátce poté zaparkovali dva aktivisté auto na konci Downing Street, prořezali jeho pneumatiky a připoutali se s pomocí D-Locků za krk k volantu, zatímco nedaleko probíhaly protesty. Aktivisté pochodovali na laboratoře BIBRA v jihozápadním Londýně a na kožešinovou farmu WIndmill v Dorsetu. Ve Finsku bylo z kožešinové farmy osvobozeno 400 lišek a 200 mývalů. Byly přepadeny kanceláře Společnosti pro obranný výzkum v Londýně. Probíhaly demonstrace před britskými ambasádami a konzuláty po celém světě, byly přepadeny laboratoře a protestovalo se před vládními budovami.
Velké bannery připomínající hladovku se opět začaly objevovat na dálničních mostech a v centrech měst.
Podporovatelé znovu začali zahrnovat ministerstvo vnitra dopisy, emaily a faxy vyžadujícími akci.
Výhružky smrtí
Když se zdálo, že Horne může zemřít, vydala Milice za práva zvířat skrz Robina Webba z Tiskové kanceláře za osvobození zvířat prohlášení, s výhružkou, že pokud Horne zemře, zavraždí čtyři jmenované jedince a šest nejmenovaných vědců. Mezi cíly byli Colin Blakemore, britský vědec studující zrak; Clive Page z King’s College v Londýně, profesor plicní farmakologie a předseda skupiny pro zvířecí vědu Britské vědecké federace; Mark Matfield ze Společnosti obranného výzkumu; a Christopher Brown, majitel Hillgrove Farm v Oxfordshire, který množil kočky pro laboratoře.
Ti na zvláštním seznamu ARM dostali okamžitou policejní ochranu, která v některým případech trvala roky, a zvláštní jednotka zvýšila sledování aktivistů, obzvláště Robina Webba. Profesor Clive Page řekl BBC, že byl v Itálii, když se doslechl, že jeho jméno je na seznamu. Musel se vrátit domů a vysvětlit situaci rodině. „Je složité říci vašim dětem: ‘Tátu zavraždí’,“ uvedl. Police napojila jeho dům přímo na zvláštní jednotku, poradili mu, aby do práce jezdil každý den jinou cestou, a musel promluvit ve školách svých dětí o možnosti únosu.
Přesun zpět do vězní
5. prosince se vláda znovu pokusila kontaktovat Barryho podporovatele. Tony Clarke navrhnul další setkání, tentokrát mezi Barryho podporovateli a poslanci v dolní sněmovně. Barry toto odmítl, řekl, že po 60 dnech hladovky již proběhlo dost schůzek a docházel mu čas.
Následující den, v neděli 6. prosince, bylo během útoku aktivistů ALF vypáleno 7 chladících vozů na kuřecích jatkách v Crowtown v Cheshire. Množství akcí ALF stoupalo a obě strany si byly dobře vědomy, že za to z velké části může Barryho protest.
9. prosince proběhla další komunikace ze strany vlády. Poslanec Ian Cawsey, vedoucí všestranické parlamentární skupiny o welfaru zvířat, uvedl, že nové návrhy by znamenaly, že Komise pro zvířecí procedury by se od teď zodpovídala jeho skupině. Řekl, že tato skupina by mohla “mít skutečný a nezávislý dopad”. Stejného dne vyšlo na povrch, že Komise pro zvířecí procedury se ten den sešla, aby probrala hladovku, a ve svém vůbec prvním tiskovém prohlášení potvrdila, že se bude zodpovídat přímo parlamentární skupině. V Guardianu se objevil článek o hladovce, v kterém profesor Banner, vedoucí Komise, uvedl, že “věci takto nemohou pokračovat.” Očividně se začínali obávat důsledků Barryho smrti.
63. dne neslyšel Horne na jedno ucho, neviděl na jedno oko, selhávala mu játra a měl značné bolesti. Na 66. den byla domluvena schůzka s jeho podporovateli, aby mu ukázali dokumenty, které odfaxovalo ministerstvo vnitra ohledně nabídek, na které by vláda byla ochotna přistoupit. Bylo dohodnuto, že pokud na nich něco bude, Horne hladovku odvolá. Jeho podporovatelé měli povoleno ho znovu navštívit následující den v poledne, aby s ním znovu promluvili.
Věci nabraly zlověstný spád. Zhruba hodinu po té, co návštěvníci odešli, se úřady rozhodly přesunout Barryho z nemocnice zpět do věznice. Ministerstvo vnitra uvedlo, že vzhledem k tomu, že odmítá léčbu, není potřeba, aby byl v nemocnici.
Co se stalo v těchto několika hodinách se nikdy s jistotou nedozvíme, ale Barryho přátelům je zřejmé, že pak už nikdy nebyl stejný. Přinejlepším šlo o cynický a bezohledný čin spáchaný zbabělou vládou vyděšenou následky vězně za osvobození zvířat umírajícího ve vězení.
Zpět ve vězení, když dostali jeho podporovatelé příležitost ho navštívit, už Barry nebyl schopen se soustředit a občas zapomínal, proč hladovku drží. Nebyl schopen jakéhokoliv rozhodnutí o vládních návrzích, které si měl přečíst.
Konec hladovky
Existují dvě verze, proč Horne hladovku ukončil. Mann píše, že ji Horne bez důvodu odvolal dva dny po té, co byl převezen zpět do věznice, a byl okamžitě vrácen do nemocnice. Média uváděla, že labouristický poslanec domluvil, aby Michael Banner, předseda Komise pro zvířecí procedury, souhlasil se schůzkou s Ianem Cawseym, aby probrali praktiky testování na zvířatech v UK. To Horne považoval za ústupek vlády a 13. prosince 1998 souhlasil, že znovu začne jíst. Jeho přátelé měli podezření, že se mu během těch dvou dní, kdy byl zpět ve Full Sutton bez kontaktu s nimi, něco přihodilo. Mann píše: „Ať se mu mezi opuštěním nemocnice a návratem do vězení stalo cokoliv, my se to asi nikdy nedozvíme, ale všichni jeho blízcí mají podezření, že se mu něco stalo, a už nikdy nebyl stejný.“
Vláda za pomoci svých mediálních poskoků okamžitě spustila špinavou kampaň ke diskreditování Barryho a jeho kampaně. Reakce britských médií na ukončení hladovky byla nepřátelská. Noviny se soustředily na období, kdy Horne pil pomerančový džus a oslazený čaj, psaly, že hladovka byla celou dobu podvodem. Mann píše, že média obrátila tři dny snahy o stabilizování jeho stavu pomocí několika loků sladké tekutiny v 68 dnů hodování.“
Barry prožil měsíce hrozné agónie, když se jeho tělo snažilo překonat bolest. Ale z třetí hladovky se ve skutečnosti nikdy fyzicky ani mentálně nezotavil.
Říjen 2001: 15 dní
Hornův fyzický stav se nezlepšil. Mann píše, že ve vězení pokračoval v bezpočtu hladovek bez jakékoliv soudržné strategie a jen s malou podporou. Došlo to až k bodu, kdy kromě dozorců nikdo nevěděl, zda jí nebo ne. Do poslední hladovky se pustil 21. října 2001 o patnáct dní později zemřel na selhání jater. Podepsal odmítnutí lékařské péče. Psychiatři ho uznali psychicky způsobilým, a proto úřady nezasáhly.
Nepřátelské reakce médií neustaly ani po jeho smrti. Kevin Toolis napsal v The Guardian:
Za života nebyl nikým, zkrachovalý popelář, z kterého se stal atentátník. Ale ve smrti Barry Horne povstane jako první skutečný mučedník nejúspěšnější teroristické skupiny, která se kdy v Británii objevila, hnutí za práva zvířat.
Stovky aktivistů se zúčastnily jeho pohřbu v Northampton, aby vzdaly hold odvážnému bojovníkovi za zvířata. Jeho rakev byla nesena ulicemi města jeho druhy. Po pohanském pohřbu byl uložen k odpočinku pod dub na lesním hřbitově, s jednoduchou dřevěnou plaketou označující místo.
Ti, kdo Barryho znali, věděli, že podstoupit hladovky bylo čistě jeho rozhodnutím a že naší úlohou bylo podpořit ho všemi možnými způsoby. Vždy říkal, že protesty by měly být využívány naplno, abychom se přiblížili osvobození zvířat.
Barryho akce přitáhly celosvětovou pozornost k otázce zvířat v laboratořích a využívání zvířat obecně. Tím inspiraval celou novou generaci aktivistů, aby pokračovali, kde skončil.
Dnes je hnutí za osvobození zvířat pevně ustanoveno jako celosvětová síla. Není pochyb, že to může být z velké části přisouzeno akcím Barryho Horna a hladovkovým kampaním.