Vysvětlil jsem, proč osvoboditelé věří, že lidská povaha a lidské společnosti jsou nezměnitelně odolné k osvobozování zvířat a k zacházení s nimi s respektem. Ukázal jsem, proč osvoboditelé věří, že nenásilný odpor je v osvobozování zvířat neúčinný, a vysvětlil jsem, proč osvoboditelé vidí fyzickou sílu jako jedinou cestu k záchraně některých z členů naší rodiny. Přesto, navzdory všem dosud prezentovaným úvahám, jsem si docela jistý, že většina čtenářů stále odmítá militantní akce vůči zneuživatelům zvířat, ale mohou teď brát v úvahu představy násilí vůči osvoboditelům.
Thoreau řekl: „Ten, kdo se odevzdá celý svým bližním, se jim zdá bezcenným a sobeckým; ale ten, kdo se jim odevzdá jen částečně, je prohlášen za dobrodince a filantropa.“ Osvoboditelé se zvířatům naprosto odevzdávají. Nemají pochyb, že budou prohlášeni některými lidmi za bezcenné a sobecké.
Není to proto, že někteří z vás s osvoboditeli nesouhlasí. Mám pocit, že většina z vás souhlasí. Ale kdo chce mít pocit, že je jejich boj beznadějný?
Osvoboditelé vysvětlují neochotu průměrného obránce zvířat pozvednout zbraně proti lidskému útlaku jiných bytostí tím, že říkají, že tito lidé mají v systému zájem. Nejsou připraveni vyhlásit lidem válku. Nevymlouvejte se, říkají osvoboditelé. Přiznejte, že vaše priority leží spíše v udržení se v systému než v jeho svrhnutí. Přiznejte svůj střet zájmů. Ale prosím nekritizujte skutečné osvoboditele.
Osvoboditelé rádi mluví s lidmi, kteří jsou stateční, upřímní a dostatečně milující na to, aby umístili zájmy své rodiny bytostí nad materiální a sociální pohodlí. Když to dělají, začínají následovně: „Vítejte, přátelé. Máme pár lidských zadků k nakopání!“
Nejdříve, vysvětlují, se zbavme toho hrozného termínu „práva zvířat“. Používali ho v diskuzích z důvodu rozeznání, a protože většina lidí, kteří se považují za obránce zvířat, se nazývá aktivisty za práva zvířat. Ale mají s tímto termínem mnoho problémů. Jedním je, že práva naznačují vztah. Pokud máte právo, znamená to, že při jednání s ostatními mají tito druzí povinnost respektovat vaši autonomii. Tento koncept byl vyvinut k definování limitů lidské interakce, z vykořisťování lidí udělal zločin.
Může se zdát, že práva zvířat jsou právě tím, co chceme. Ale chceme vidět lidi ve vztahu se zvířaty? Ne, vysvětlují osvoboditelé. Chtějí, aby lidé nechali zvířata na pokoji. Chtějí, aby lidé neměli co do činění s nelidmi. Koncept práv zvířat začleňuje zvířata do morální a politické komunity. Mainstreamoví aktivisté za práva zvířat často bojují za zahrnutí zvířecích práv do zákonů. Celý podnik získání práv je nejistý a nejasný, protože zákony jsou snadno zpochybněny a změněny a málokdy jsou vynucovány. Osvoboditelé chtějí, aby byli nelidé vynecháni z lidské komunity! Pamatujte, pro ně jde o hnutí za vyloučení zvířat ze společnosti, ne za zahrnutí.
Osvoboditelé také ostatním připomínají, že koncept práv není nezbytný k respektování autonomie druhého. Pokud by se objevil Bůh, nemuseli bychom Mu dát práva, abychom Ho nechali být. Nechali bychom Ho být z respektu, ze strachu. Můžeme s jinými tvory zacházet stejným způsobem.
Dále, samotný termín „zvíře“ rozděluje lidi od nelidí. Všechny štítky vytváří rozdíly. Ale rozdíly jsou založeny na odlišnostech a empatie je založena na identifikaci, která naznačuje podobnosti. Když někdo mluví o právech zvířat jako o odlišných od práv lidí, vyjadřuje implicitní předpoklad, že lidé nejsou zvířata. Přesvědčení, že existuje rozdíl mezi lidmi a zvířaty, může jen překážet spojení a identifikaci potřebným pro morální chování vůči jiným tvorům.
Dalším problémem s konceptem práv zvířat je, že práva jsou modelována podle pravidel pro lidskou interakci. Filosofové v hnutí argumentují pro rozšíření našeho respektu k bližním lidem na další zvířata ve jménu konzistence. I když osvoboditelé jsou přesvědčeni, že jejich domněnky jsou správné, implicitním problém jejich přístupu je, že používají lidské systémy a přesvědčení, aby ukázali, jak bychom se měli chovat ke všem dalším tvorům.
V podstatě, zvířeckoprávní filosofové tvrdí, že pokud se k lidem chováme s respektem, měli bychom se s respektem chovat i ke zvířatům. Přesněji řečeno, zvířata jsou tedy závislá na lidské citlivosti zacházení s jinými lidmi. Pokud bychom s našimi bližními lidmi nezacházeli dobře, argument pro zacházení se zvířaty by se ztratil. Ve skutečnosti, mnoho klíčových postav hnutí za práva zvířat tvrdila, že využívání zvířat, řekněme ve výzkumu, by bylo přijatelné, pokud by lidé byli využíváni stejným způsobem. Nejsou proti vykořisťování zvířat, jen proti nerovnému vykořisťování zvířat a lidí. Zvířata tedy nejsou respektována kvůli sobě samým, ale spíše jen jako logické rozšíření lidského respektu k jiným lidem. To je další variací antropocentrismu, který souží lidské myšlenky a činy a rozčiluje osvoboditele.
Na konec, práva, legální či morální, jsou jen tak dobré jako úmysly lidí, kteří jsou nuceni podle nich žít. Černí Američané měli právo volit už od občanské války. Ale vynucování tohoto práva scházelo ještě 80 let později. Stejně tak mohou být zvířata zítra prohlášena svobodnými. Podle osvoboditelů nicméně nemusí společenské vynucování jejich svobody přijít nikdy.
Termín, který osvoboditelé používají místo hnutí za práva zvířat je „Osvobozenecké hnutí“. Lidé v hnutí jsou tedy nazýváni osvoboditelé, oproti aktivistům za práva zvířat. Soustředí se na lidskou agresi a vykořisťování ostatních. Ostatní nemusí ospravedlňovat svou podobnost k lidem, aby získali práva. Břímě je na lidech, aby ustali se svou agresí, ne na zvířatech, aby prokázala, že jsou hodna respektu. Tím je naznačen naturocentrický pohled na svět, sesazení lidí z jejich sebeopodstatněné tyranie nad druhými.
Osvoboditelé přesouvají svou loajalitu z rodiny lidí na rodinu tvorů, či z antropocentrismu na naturocentrismus. Znamená to, že už nestaví lidi automaticky na první místo, ani se necítí zahanbeni přiznat, že si váží kuřat či myší víc než lidí.
Osvoboditelé jsou přesvědčeni, že jejich přístup nabízí naději, kterou tradiční, lidostředná hnutí nenabízí. Pro ně je naděje možná, dokonce i v jejich poznání, že lidé budou vždy krutí, dokud budou existovat. Proč? Protože nedoufají v nemožné věci, např. ve změnu společnosti. Doufají v osvobození členů rodiny, ne v záchranu světa.
Příklad, který rádi používají, je následující. Pokud se jednoho dne vzbudíte a zjistíte, že váš dům hoří, nebudete tam jen sedět a brečet. Vstanete a rychle zachráníte živé bytosti, které jsou stále v domě, a budete utíkat o závod. Pokud se vám podaří zachránit něčí život, můžete se cítit úspěšně, i pokud se vám některé členy zachránit nepodařilo. Vaším cíle bylo zachránit co nejvíce životů. Oheň nebyl vaší chybou a tím, že budete pociťovat selhání kvůli ohni a tomu, že někdo přišel o život, se stavíte do nevyhratelné pozice, s nezaslouženou vinou.
Pokud svůj úkol definujete v rámci záchrany či uzdravení lidstva, soustředíte se na hořící dům. Neexistuje způsob, jak můžete vyhrát. Ale když uznáte, že dům shoří, můžete se soustředit na zachráněné životy a cítit se dobře z toho, co jste udělali.
Tajemství osvoboditelů k udržení pozitivního náhledu je vědět, že ať je tento svět jakkoliv násilný ke zvířatům, oni byli schopni některá zachránit z plamenů lidmi způsobené hrůzy a smrti. Nevidí každé osvobození zvířat, ani to nejmenší, kdy je osvobozeno jen pár zvířat, jako bitvu v nevyhratelné válce proti lidské krutosti. Vidí každé osvobození jako válku samu o sobě, úplně vyhranou pokaždé, kdy je z lidského vykořisťování osvobozen každý jeden tvor.
Takto mohou osvoboditelé udržet svou naději naživu, ne, že lidé nějak změní svůj vrozený sklon zneužívat zvířata, ale že jeden člověk s vůlí uspět může osvobodit myš z laboratoře nebo osvobodit kuře z velkochovu. Osvoboditelé jsou přesvědčeni, že za svůj život mohou vyhrát tisíce válek. Jsou přesvědčeni, že musí, pro zvířata.
Než budu pokračovat, jsem si jistý, že někteří čtenáři jsou zmateni tvrzením osvoboditelů o tom, že lidé mají nechat zvířata na pokoji, tečka. A co lidé ve vztahu k zvířecím společníkům, nebo jiné vztahy mezi bytostmi, v kterých jsou lidé jedním z účastníků?
Postoj osvoboditelů je jasný. Všechny interakce s jinými tvory by měly podléhat vzájemnému souhlasu. To znamená, že bychom neměli uvazovat koně za pluhy ani věznit krávy a dojit je, měnit jejich těla na stroje na produkci mléka, a pak ospravedlnit naše vykořisťování tím, že řekneme, že je krmíme a staráme se o ně. Toto jsou příklady manipulace a lidského parazitismu. I koně, na kterých se jezdí a kteří přijímají svého jezdce, musí být nejprve „zlomeni“. Všichni inteligentní tvorové mohou být vycvičeni k přijmutí, a dokonce i masochistickému užívání si, svého útlaku, tak jako se to naučili někteří lidští otroci. Ale to z jejich útlaku nedělá menší zneužívání. Pokud otrok přijímá své otroctví, nedělá to z něj menšího otroka. Jeho duch je jen zlomen.
Osvoboditelé si uvědomují, že k jednání s jiným tvorem za vzájemně přijatelných podmínek je potřeba citlivost a empatie. U lidí se tyto dovednosti nikdy nerozvinuly. Místo toho zabíjí a vykořisťují, koho mohou, a domestikují, tedy geneticky zotročují, určité tvory ze zvláštních důvodů, ať už na kladení vajec, práci, produkci mléka či masa, výzkum, zábavu či společnost.
Osvoboditelé jsou přesvědčeni, že zvířecí společníci jsou složitým problémem, protože jsme zodpovědní za to, že jsme je učinili závislými na lidech. Měli bychom každému z nich dovolit žít, jak musí, tak svobodně a šťastně, jak možno. To obvykle znamená život v kontaktu s lidmi, protože jsou na nás závislí pro uspokojení svých základních potřeb. Ale mělo by jít jen o dočasné řešení.
Ideálně by osvoboditelé chtěli, aby se všem domestikovaným zvířatům zabránilo v množení, včetně psů a koček. To by ukončilo jejich geneticky naprogramovanou závislost. Udržování domestikovaných plemen zvířat znamená pokračování jejich zotročení. Lidé vytvořili mutantní bytosti, zvířata, která jsou tak odcizená od svých původních povah jako my. Proto o ně lidé musí pečovat, dokud jsou naživu. Ale musí zabránit jejich reprodukci a ukončit jejich otroctví lidem.
To vše může od milovníků a spolučlenů rodiny bytostí znít šíleně. Pokud zní, ještě jste nezačali přemýšlet jako osvoboditel, naturocentrickou perspektivou. Podle osvoboditelů jsou všechny lidské vztahy s jinými tvory založeny na podmínkách lidí. Udělali jsme ze sebe jejich krále. Dokonce i mnoho milovníků zvířat podporuje myšlenku lidského správcovství nad zvířaty a snaží se přeměnit biblický příkaz lidské nadvlády, tj. nadvlády nad zvířaty, na přijatelnější koncept. Ale osvoboditel to všechno považuje za lidostřednou hovadinu! Jak správcovství, tak nadvláda říkají, že jsme lepší než ostatní tvorové. V obou případech mají lidé moc nad jinými zvířaty světa. Každý ví, že moc kazí charakter, a absolutní moc, tak, jak je údajně povolena Bohem, či získána skrz domestikaci, ho kazí absolutně.
Většina lidí si nedokáže představit vztah s bližními tvory bez toho, aby ho měli pod kontrolou. Nicméně svobodné, rovné vztahy s bližními tvory jsou možné a hodnotné. Ostatní tvorové se lidí přirozeně neděsí. Takové bytosti jako ptáci, veverky, jeleni, mývalové, vlci, králíci, ryby a nespočet dalších členů naší rodiny nás mohou zvesela přijmout, pokud jim neukazujeme, že budeme jejich správci či králi. Osvoboditelé jsou přesvědčeni, že pokud bychom žili jako respektující společníci, pak bychom s nimi měli mnohé uspokojující vztahy. Ale šlo by o vzájemně souhlasné vztahy, něco, co člověk, s potřebou kontroly, nedokáže pochopit ani přijmout.
Na přeorientování vašeho myšlení, abyste pochopili osvoboditele, je potřeba čas. Možná jste zvyklí považovat ostatní lidi za své přátele a členy rodiny. Ale rozhlédněte se kolem sebe! Pro osvoboditele je každý tvor, který chodí, plave, leze nebo létá, přítelem a členem rodiny. Rostliny, potoky, hory, pole a jezera jsou domovem rodiny. Osvoboditelé tam najdou svou lásku, mezi bytostmi, které považují za opravdovou rodinu.
Osvoboditelé nabízejí několik strategií na osvobození zvířat. První, prohlašují, že ti, kdo jsou ochotní bránit zvířata, jsou tou nejsoucitnější, nejempatičtější a nejodvážnější částí společnosti. Proto se rozhodli obětovat svoje osobní pohodlí, aby pomohli svým nelidským členům rodiny.
Osvoboditelé pro vysvětlení své role ve společnosti používají analogii. Mnoho antropologů a filosofů přirovnává společnost k organismu. Silnice, které dovolují převoz, jsou oběhovým systémem. Vzdělávací systém je mozkem. A tak dál. Kdo jsou tito svědomití, empatičtí lidé podle této analogie?
Jsou bílými krvinkami!
Bílé krvinky stráví celý svůj život bojem s nemocí, infekcí a zánětem v těle. Mučí se, aby udržely tělo v chodu. To eticky smýšlející, soucitní lidé v dějinách dělali. Převážná část lidstva zneužívala sebe a životní prostředí, působila války, ničení a utrpení. V každé generaci se objevilo pár odvážných duší, které se mučily ve jménu dobra, aby udržely tělo společnosti v chodu. Tito lidé se vhodili pod kola destruktivní mašinérie společnosti, zpomalili zlé síly, které obrušují svět. Díky této malé skupině lidí, kterým záleží na morálních otázkách a kteří za svá slova vkládají činy, se společnost probelhala tisíciletími. Naneštěstí jejich činy pomohly udržet společnost a její útisk jiných tvorů a planety.
Osvoboditelé jsou pevně přesvědčeni, že to nejlepší, co se Zemi a všem jejím nelidským obyvatelům může stát, je, že lidské společnosti zaniknou, spolu se všemi lidmi. Lidmi působená destrukce životního prostředí a jiných tvorů by skončila. To je věc, kvůli které se osvoboditelé rádi umučí.
Existují dvě strategie, jak mohou bílé krvinky bojovat. Jedna je pasivní, druhá je aktivní. Pasivní je stáhnutí se ze společnosti. Znamená to, že člověk přestane pracovat pro tělo jako bílá krvinka. To zanechá tělo bezbranné, i vůči jeho vlastním toxinům. Pokud se dobří lidé stáhnou ze společnosti, nedokáže bojovat s nemocemi, jako je úplatnost, chamtivost a sobectví. Dopadne jako tělo bez imunitního systému. Pomalu zemře. Tím, že se nepodílí na společnosti, pomáhají osvoboditelé přinést její konec blíže k realitě.
Pro lidi, kteří se zajímají o lidské utrpení a cítí empatii k ostatním lidem, je složité stáhnout se ze společnosti a nechat ji zničit se. Tito lidé nepřemýšlí z pohledu osvoboditelů. Osvoboditelé si nemyslí, že lidé mají větší nárok na soucit a aktivismus, než zvířata, která zneužívají. Po pravdě, jsou přesvědčeni, že jejich oběti si zaslouží větší pozornost a starost.
Někteří soucitní lidé považují kruté jedince za mentálně či duchovně nemocné. Domnívají se, že o tyto kruté lidi by mělo být postaráno, neměli by být ignorováni a ponecháni utrpení jejich vlastní nemoci. Na druhou stranu by tito soucitní lidé pravděpodobně souhlasili, že sociopatický zločinec by měl být pod zámkem a mělo by mu být zabráněno zraňovat druhé. Pokud se definujeme jako součást rodiny bytostí, tak jako osvoboditelé, pak jsou lidé, kteří vykořisťují zvířata stejní jako sociopatičtí zločinci. Nicméně protože existuje tak málo osvoboditelů a krutost je společensky přijímána a podporována, nemohou osvoboditelé tyto zločince uvěznit. Avšak osvoboditelé mohou stáhnout svou podporu ze společenského systému.
Aktivní strategií je použití militantního intervencionismu. Podle analogie s bílými krvinkami je to jako autoimunitní onemocnění. Znamená to, že bílé krvinky teď považují tělo za cizí a útočí na něj jako na jiné činitele nemoci. Po čase bílé krvinky tělo poškodí a zničí jeho schopnost přežít.
Jakou formu na sebe militantní intervencionismus bere? Je to osvobození týraného psa věčně přivázaného ke stromu z rukou jeho lidského utlačitele. Je to vloupání se do velkochovu, zničení vybavení a klecí a osvobození zvířat. Zahrnuje všechny druhy monkeywrenchingu, od poškození vozidel přes poškození silnic k poškození elektrického vedení. Také to zahrnuje přímou konfrontaci s lidskými pachateli, když se jim snažíte fyzicky zabránit ve vykonávání zločinů proti našim bližním.
Jak název naznačuje, militantní intervencionismus je aktem války proti společnosti. Připouští vášnivý, násilný a agresivní zásah osvoboditelů na lidský útlak naší rodiny. Osvoboditelé používají veškeré taktiky potřebné k získání svobody našich bratrů a sester. To znamená, že podvádí, kradou, lžou, loupí, zneschopňují, vyhrožují a fyzicky ubližují jiným, aby svého cíle dosáhli.
Mnohým soucitným lidem se pravděpodobně takový koncept militantního intervencionismu zajíká. Jsou to v podstatě mírumilovní lidé, staví se proti násilí. Ptají se, zda militantní intervencionismus nesnižuje osvoboditele na úroveň lidských utlačitelů. Mohou lidé lhát, podvádět, krást a působit fyzickou škodu jiným a nazývat se morálními osobami?
Osvoboditelé podotýkají, že tyto otázky ignorují rozdíl mezi použitím fyzické síly ofenzivně versus defenzivně. Vysvětlují svou pozici následujícím příkladem.
Zastavení potenciálního vraha před zavražděním nevinného dítěte je považováno i těmi nejmírumilovnějšími z nás za dobrý, ušlechtilý čin. Vzhledem ke konání jako zástupce bezbranného dítěte by šlo o obranu, ne o útok. Pokud by zachránce musel lhát, podvádět, nebo potenciálního vraha okrást, stejně bychom ho chválili za jeho úsilí. Lhaní, podvádění a krádež jsou prostředkem dosažení záchrany dítěte. I pokud by potenciální vrah byl zastřelen a zabit, aby se mu zabránilo zabít dítě, považovali bychom zachránce za chvályhodného a ctihodného.
Také bychom měli zmínit, že se osvoboditelé nepovažují za vykonavatele trestu. Nechtějí nic jiného než osvobození zvířat. Pokud násilník změní své chování a osvojí si mírumilovný způsob života, osvoboditelé nebudou cítit žádnou zášť. Co nemohou přijmout, jsou současné zločiny proti členům naší rodiny. Zatímco někteří násilníci se mohou vymlouvat na neznalost či zvyk a zatímco někteří lidé jsou schopni se změnit, skutečností zůstává, že naše spolubytosti jsou mučeny a poráženy přímo či nepřímo těmito lidmi. Takové zločiny by nebyly společností tolerovány, pokud by byly páchány proti lidem. Osvoboditelé se domnívají, že se stejná povinnost zodpovídat se musí vztahovat na zacházení se všemi bytostmi.
Skutečnost, že osvoboditelé jsou ve válce, znamená, že využijí veškerých sil, o kterých se domnívají, že jsou nezbytné, k záchraně členů naší rodiny. Vědí, že lidé, včetně těch nejkrvežíznivějších zločinců, nejsou nikdy úplně dobří či zlí, černí či bílí. Ale tahle skutečnost nikdy lidi nezastavila před zabíjením zločinců v sebeobraně. Osvoboditelé neodsuzují lidi jako zlé, ale jejich činy ano. Pokud se lidé účastní mučení a ničení nevinných bytostí, činí je jejich činy vinnými ze zločinů proti jiným tvorům a osvoboditelé se je pokusí zastavit, i pokud to vyžaduje fyzický zásah. Osvoboditelé se domnívají, že aby tyto činy zastavili, musí zastavit lidi. A způsob, jakým osvoboditelé zastaví lidi, je za použití motivace bolesti a strachu.
Někteří z vás mohou být přesvědčeni, že síla nikdy nebude fungovat k naučení lidí, aby respektovali život zvířat. Osvoboditelé souhlasí. To však není jejich cílem. Osvoboditelé se nesnaží lidi vzdělávat. S lidmi a jejich společnostmi to vzdali. Militantní intervencionismus je přístupem, který využívá motivaci bolesti a strachu k donucení lidí k chování určitým způsobem. Když osvoboditelé působí bolest vivisektorům, lovcům, kožišníkům nebo řezníkům, dělají z útlaku zvířat méně příjemnou záležitost. Někteří násilníci přestanou s tím, co dělají. Někteří si samozřejmě pořídí zbraně a budou se bránit. Osvobozování vyvolá vysokou úroveň úzkosti, což se dá také použít proti násilníkům. Čím složitější a bolestivější učiní osvoboditelé brutální činy násilníků, tím více to pomůže naší rodině.
Dovolte mi ilustrovat militantní intervencionismus v akci, v porovnání s tradičními metodami práce uvnitř systému. Uvažte způsoby, jak pojmout vivisekci.
Obránci zvířat stojí s bannery před výzkumným zařízením, skandují: „Co chceme? Práva zvířat! Kdy to chceme? Teď!“ zatímco média dělají rozhovor s vůdcem či mluvčím. Naproti nim je skupina, která výzkum podporuje, složená ze studentů, výzkumníků a jejich dětí. Skandují slogany na média a ve večerních zprávách mají stejné zastoupení. Článek v novinách popíše demonstraci s citacemi částí, kdy mluvčí za práva zvířat zněl nejvíce „teroristicky“, protože veřejnost má ráda vzrušující příběh. Respektovaný výzkumník ze zařízení je také citován, jak vysvětluje veřejnosti, že výzkum na zvířatech je kritický pro lidské zdraví a pokud by výzkum na zvířatech nebyl dovolen, nebyli by pravděpodobně tito aktivisté dnes naživu. Mezitím se za dvoumetrovým plotem a ostnatým drátem, za cihlovými stěnami a kovovými klecemi krčí členové naší rodiny ve strachu, bolesti a hrůze. Ani se nemohli podívat na tu hezkou demonstraci v televizi.
Někteří aktivisté odchází z demonstrace netrpěliví, aby napsali svému poslanci s požadavkem na lepší podmínky pro laboratorní zvířata a přísnější regulace výzkumných laboratoří. Ale poslanci jsou vehementněji, a účinněji, ovlivňováni skupinami se zvláštními zájmy zainteresovanými ve výzkumu na zvířatech, jako jsou mocná farmaceutická, medicínská, množitelská, krmná a masná odvětví. Kožešinová, kožedělná a další zneužívající odvětví také silně lobují za výzkum na zvířatech, protože považují jakoukoliv známku respektu vůči zvířatům jako nebezpečný precedent, který by mohl ovlivnit i je. Některé z dopisů poslancům žádají o vynucování už schválených zákonů, protože vynucování je docela jiná otázka než schvalování zákonů. Takže obráncům zvířat nezbývá než žádat o zákony na vynucování zákonů. Pokud uspějí, tak samozřejmě budou muset žádat o zákony na vynucení vynucovacích zákonů.
Teď si představte osvoboditele angažovaného v militantním intervencionismu. Výzkumné zařízení je pečlivě zabezpečeno. Infiltrátoři vydají informace o umístění dostupných zvířat. Jedné noci se pokusí o vniknutí a zachrání dvacet králíků, čtyřicet myší, šest psů a dva šimpanze. Stroje používané při experimentech jsou zničeny, spolu s drahými počítači a dalšími cennými položkami. Zvířata jsou převezena do azylů, kde prožijí zbytek života v klidu. Mezitím se policie snaží najít vodítka ke „zločinu“. Výzkumníci mluví k veřejnosti o své zlosti nad krádeží zvířat a zničení jejich majetku a o tom, jak medicínská věda právě utrpěla závažný nezdar.
Pak jednoho dne obdrží jeden z výzkumníků dopis se žádostí, aby přestal se svou prací, nebo ponese následky. Výzkumník samozřejmě ve své kruté práci pokračuje. O týden později nastoupí do svého auta a to vybouchne, což trvale zastaví jeho projekty. Další výzkumníci obdrží anonymní dopisy vyžadující, aby přestali zabíjet zvířata, nebo také budou zastaveni.
Jako výsledek bude nařízena soukromá i veřejná policejní ochrana pro výzkumníky. Zařízení vypadá jako pevnost. Morálka v zařízení je nízká. Výzkumníci se necítí bezpečně ani doma. Někteří se rozhodnou odejít dříve do důchodu, jiní odejdou do jiného zařízení. Pár studentů a dětí výzkumníků usoudí, že výzkum na zvířatech je pro ně příliš nebezpečný, a rozhodnout se pro jinou kariéru. Náklady na soukromou ochranku brzy sníží množství výzkumu, které si zařízení může dovolit provádět, a veřejnost začne být naštvaná, že zařízení využívá jejich daně na policejní ochranu.
Uvážili jsme tedy dva scénáře zabývající se vivisekcí. V jednom byly psány dopisy, pronášeny proslovy, prodávány noviny, veřejnost byla chvilku pobavena a zvířata stále trpěla a umírala. V druhém byla zvířata osvobozena, vytrvalý zabiják zvířat byl neutralizován a hrůza, demoralizace a finanční ztráty bránily dalšímu utrpení zvířat. (Samozřejmě, že já, Křičící Vlk, nepodporuji tyto ani jiné fiktivní scénáře kvůli jejich nelegálnosti.)
Když lidé říkají, že se jim to zdá jako příliš angažovanosti, žádají je osvoboditelé, aby uvážili, co by řekli, kdyby v tom zařízení byla jejich rodina, kterou by mučili a zavraždili. Stáli by venku a skandovali a psali by poslancům, nebo by udělali všecko, co by dokázali, aby mohli zabránit těm bastardům v zabíjení jejich rodiny?
Osvoboditelé podotýkají, že pokud si dokážete představit, že to uděláte pro svou rodinu lidí, pak byste měli být schopni představit si, že to uděláte pro svou rodinu tvorů.
Osvoboditelé vychází ze skutečnosti, že občasné výhrůžky smrtí mohou demoralizovat víc než jen výzkumníky. Představitelé farmaceutických společností, průmysloví farmáři, množitelé, zaměstnanci jatek, majitelé zverimexů, těžaři, kožišníci, lovci a každý další zneuživatel zvířat jsou cíli militantní intervence. Představte si rozdíl mezi sabotáží lovu vytvářením zvuku, který vyplaší zvířata, a sabotáží lovu předstíráním toho, že jste lovec, a odstřelením toho pravého. Osvoboditelé se zavazují udělat ze zneužívání zvířat méně příjemný a více bolestivý podnik.
Osvoboditelé nabízí směrnice militantní intervence. Tak vysvětlují svou filosofii zaujatým jedincům. Cituji je za účelem realismu, aniž bych naznačoval jakýkoliv souhlas s jejich principy. Následující mi bylo anonymně doručeno na kazetové pásce.
„Předně, ne každý je schopen militantnosti. Lidé jsou naučeni být povolní a neschopní. Mají strach z přímé akce. Pokud jste v této situaci, ale stále věříte v osvobození, pak se stáhněte ze systému. Nepodílejte se na krveprolití zvířat ani společnosti nenabízejte výhodu vašeho zvýšeného povědomí. Stáhnutí se ze společnosti zachraňuje životy a připraví systém o dobré lidi, které potřebuje k přežití a k zabíjení.
Ale pokud se domníváte, že dokážete praktikovat militantní intervencionismus, navrhujeme následující:
Za prvé, na společnosti se podílejte, co nejméně možno.
Je morálním imperativem, že se na krutosti společnosti budete účastnit v nejmenší možné míře. Nemůžeme přijmout přístup zabíjení jedněch nevinných bytostí na záchranu jiných. Nezabili byste svého bratra, abyste zachránili svou sestru. Pokud byste se mohli úplně stáhnout ze společnosti, mohli byste minimalizovat podílení se na její krutosti. Ale protože jste se rozhodli bojovat proti systému, abyste osvobodili zvířata, musíte se na tomto systému do určité míry podílet. Zbraně, hřebíky, výbušniny, lyžařské masky a převozy vás i zvířat, která zachráníte, stojí peníze. Peníze jsou prostředkem společnosti. Proto činíte vědomou volbu podílet se na části krutosti, abyste ji zastavili.
Zní to jako morální dilema. Jak můžete osvobodit zvířat, ale nebýt součástí jejich zabíjení tím, že se podílíte na společnosti?
Odpovědí je, že zvířata, která jsou nepřímo ničena vaším zapojením v systému, řekněme kupováním benzinu, řízením auta a placením daní za materiály, které jste nemohli ukrást, jsou jako nevinní zajatci ozbrojeného vraždícího teroristy, který se je chystá zabít. Terorista si u sebe drží dítě, jako štít. Jediným způsobem, jak teroristovi zabráníte zabít ostatní nevinné zajatce, je zabít dítě spolu s ním. Nevidíte žádný jiný způsob, jak zachránit ostatní nebo dítě. Bez zásahu zemřou všichni. V tomto případě musíte zabít teroristu i dítě, abyste zachránili co nejvíce nevinných bytostí možno.
To je v podstatě realita, které čelí členové naší rodiny. Jsou zajatci lidských teroristů. Pokud nic neuděláme, všichni budou trpět a všichni budou zabiti. Dokud naše podílení se nepřidává k utrpení, které by zažívala bez našeho zásahu, vedli jsme si dobře.
Zřejmě se tedy musíme podílet na společnosti jen do té míry, která je potřebná k provedení našich výprav za osvobozením. Jakýmkoliv dalším zapojením pro osobní prospěch bychom ztráceli morální právo nazývat se osvoboditeli.
Za druhé, základní potřeby vyměňujte s jinými osvoboditeli či lidmi, kteří se stáhli ze společnosti.
Toto pravidlo následuje to první. Osvoboditelé mohou mít prospěch ze společnosti stejně smýšlejících duší. V takové situaci mohou lidé pomocí výměny sdílet předměty a služby. Tak se vyhnete nákupu věcí, které potřebujete. Pokud je to možné, pokuste se nepoužívat peníze.
Za třetí, vydělávejte jen tolik peněz, kolik potřebujete.
Nějaké peníze můžete potřebovat na věci, které nesměníte. Buďte opatrní! Vydělávání peněz je podílením se na systému. Na druhé straně může věci pomoci, pokud vydělávat peníze jako infiltrátor, řekněme ve výzkumné laboratoři nebo velkochovu. Co třeba pracovat jako ochranka nebo uklízeč? Mají hromadu klíčů!
Za čtvrté, žijte skromně.
Vyhněte se posedlosti materialismem, který zamořuje náš kapitalistický svět. Jsme vychováváni být spotřebiteli. Planeta potřebuje více osvobození a méně spotřeby. Skromný život vám také pomůže vyhnout se potřebě peněz a účasti v systému.
Za páté, nehrajte podle pravidel společnosti.
Lžete, podvádějte, kraďte a dělejte fyzické škody tyranům a jejich majetku, ale dělejte to pokud, a jen pokud, to slouží potřebám osvobození členů naší rodiny zpod lidské tyranie. Neporušujte zákony z pouhého vzdoru či pro osobní zisk, protože vás to obere o vaši morální pozici a uvalí vás to do zbytečného ohrožení, že budete chyceni.
Stojí zde za zmínku, že osvoboditelé praktikující militantní intervencionismus nepřijímají zásluhy za své činy. Nejsme vojáky oblečenými v uniformě čelícími nepříteli tváří v tvář. Jsme spíše partyzány, špiony a sabotéry. Není to příležitost k sebeoslavování a dokazování světu, že jsme ctnostní a odvážní. Nepotřebujeme se podepisovat nebo udávat naše spojení ke skupině, tak jako to dělá ALF. Všechny pro-zvířecí skupiny, dokonce i ALF, se pokouší vzdělávat společnost a připoutat pozornost ke své věci. Také chtějí, aby opozice věděla, jak silní a mocní jsou. Je to proto, že bojují o moc uvnitř systému.
Osvoboditelé mají úplně odlišnou agendu. Nechceme, aby média ohlašovala naše akce, protože to může ztížit budoucí akce. (Výjimkou je, pokud média mohou dodat na paranoie tyrana či sloužit jako nástroj sabotáže.) Nechceme společnost vzdělávat, protože víme, že společnost se nikdy nezmění. Nechceme být součástí mocenských struktur systému. Prostě jen chceme osvobodit členy rodiny a poškodit násilnou mašinerii systému.
Tento rozdíl se vztahuje i na činy občanské neposlušnosti. Občanská neposlušnost, jak jsme probrali v minulé kapitole, znamená podrobit se všem morálním zákonům a s radostí přijmout trest za neuposlechnutí nemorálních zákonů. Je navržena, aby ukázala vaši ochotu podílet se na společnosti a podrobit se jejím pravidlům, dokud jsou morální. Na druhé straně osvoboditelé přiznávají, že společnost je nemorální a zkažená skrz naskrz, zmáčená krví našich spolubytostí. Se společností nechceme nic mít, až na sabotování její schopnosti vraždit. Občanská neposlušnost osvoboditelům nedává smysl. Není to přijatelná taktika do války.
Skutečnost, že svoje aktivity neohlašujeme, přidává na hrůze a nejistotě, které můžeme vytvořit, díky čemuž jsme účinnější. Dokud například vivisektoři vědí, že po nich jdeme, že na ně zaútočíme, někdy, nějakým způsobem, ale že o čase rozhodneme my, a dále, že nikdy nepřiznáme, že jsme zaútočili, budeme mít ohromný, ničivý a demoralizující dopad na paranoidní mysli těchto tyranů. Byla ta otevřená klec činem osvoboditele? Co ten nový výzkumník, který zrovna přišel? Není to infiltrátor? A co ten požár v domě dr. Jonese? Jeho příčinu nikdy úplně neodhalili.
Provinilá mysl nepotřebuje žalobce. Tyrani vědí, kým jsou, a budou se obávat každého našeho kroku. Kdykoliv se stane něco špatného, kdykoliv bude někdo zabit, nebo zničen majetek, nebo zmizí auto, nebo bude otráven člověk při jezení masa, budou osvoboditelé podezřelými. Když na sebe nikdo nevezme vinu, tyrani nebudou vědět komu věřit. Začnou se obracet proti sobě. Tak je můžeme demoralizovat a ztížit jejich útlak. Pamatujte, strach je největším motivátorem lidí. Můžeme vytvořit prostředí strachu, které sežehne chlupy na zádech i toho nejkrvežíznivějšího utlačitele.
Za šesté, nikdy bez dobrého důvodu nevěřte lidem.
Pamatujte, tohle je válka a lidé jsou nepřáteli.
Také to znamená, že byste měli pracovat sami nebo s jedním či dvěma osvědčenými a opravdovými přáteli. Je známo, že lidé se obrátí i proti nejbližším přátelům i jen kvůli lehce zřejmému popudu. Válka, v které bojujete, může nabídnout důvody života a smrti, aby se druzí obrátili proti vám.
Také to naznačuje, že osvoboditelé nemají vůdce. Nejsme organizovaní v tradičním smyslu slova. Jsme nezávislými lidmi, kteří přijímají odpovědnost za osvobození členů naší rodiny zpod lidského útlaku. Nepřebíráme navzájem zodpovědnost za svoje činy. Jsme oprávněni provádět svoje vlastní činy v souladu s naším vlastním svědomím.
Za sedmé, mlčte o svých přesvědčeních.
Nezavřená ústa vás můžou dostat do pořádných problémů. Ostatní dobří lidé se o vašem poselství osvobození dozví, aniž byste jim to vy museli říkat. Nemusíte být náborářem i osvoboditelem. Lžete o svém přesvědčení a ve své činnosti buďte rafinovaní.
Za osmé, odstavte se od potřeby pochvaly od jiných lidí.
Nepotřebujete, aby vám lidé říkali, jak dobrou práci odvádíte. Mnoho lidí vám nepoblahopřeje za rozbití obchodu s kožešinami nebo zastřelení lovce, možná kromě jiného osvoboditele. Svůj úspěch ucítíte ve svobodě a potěšení osvobozených zvířat.
Za deváté, soustřeďte se na pozitiva.
Tohle je těžký úkol. Jak můžete procházet životem s vědomím, že existuje enormní krutost, a nějak si při tom udržet pozitivní přístup?
Odpovědí je uvědomit si, že nad touto krutostí nemáte žádnou kontrolu. Jak jsme již řekli, když se nacházíte v hořícím domě, nemá smysl brečet nad skutečností, že dům hoří. Musíte svou energii využít na záchranu, koho můžete, před plameny a počítat s tím, že bude mnoho těch, které zachránit nedokážete. Musíte se naučit vidět plameny jako dané a vaši záchranu nevinných obětí jako výhodu.
Dalším způsobem, jak to brát, je analogie se sklenicí vody. S otázkou, zda je sklenice obsahující půlku svého maximálního obsahu z půlky plná či prázdná, jste obeznámeni. Optimista sklenici vidí jako z půlky plnou, pesimista jako z půlky prázdnou. Pokud doufáte, že zachráníte všechna zvířata a zastavíte veškerou lidskou krutost, volíte nemožné cíle. Vaše sklenice bude vždy z půlky prázdná.
Ale pokud se vzdáte nerealistických cílů, můžete se cítit dobře kvůli každému životu, který zachráníte a který by byl bez vašeho zásahu zničen. Vaše sklenice pak bude z půlky plná. Ale dokonce i z půlky plná je nerealistická, protože to stále posuzuje váš úspěch podle jakéhosi ideálního cíle osvobození všech členů naší rodiny. Ve skutečnosti z půlky plná sklenice už plnější nebude. Musíte se naučit vidět každé osvobození zvířete, jako by vaše sklenice přetékala.
Další překážkou pozitivního pocitu je, že se vám práce uvnitř systému, což jste možná dělali do teď, zdá nicotná a nemohoucí, když si uvědomíte, že zvířata potřebují osvobození, ne práva. Když si uvědomíte, že lidé jsou natvrdlé, kruté bytosti a že systém je zakořeněný od vrchu ke spodu ve vykořisťování zvířat, přijdou vám staré taktiky psaní poslancům, či schválení legislativy bránící prodeji útulkových psů výzkumným zařízením, nicotnými. Teď vidíte, že parlament slouží lidem a ne zvířatům. A víte, že záchrana útulkových psů z výzkumných zařízení bude znamenat, že tito psi budou zabiti v útulku a výzkumníci si budou muset koupit dražší psy od množitelů.
Nicméně je pravdou, že psaní poslancům je užitečné, protože utlačitelé zvířat pak musí utratit více peněz na lobbování. A čím více utratí za namnožené psy, tím méně peněz mají na výzkum. Ale teď si uvědomujete, že tyto aktivity, i pokud jsou úspěšné, jsou pro tyrany jen dočasnou mrzutostí a jsou neúčinné v dlouhodobém měřítku. Pokud podniky a výzkumníci utratí více peněz na provoz, přesunou své výdaje na své spotřebitele, z nichž mnozí jsou obránci zvířat pracující uvnitř systému.
Když to vidíte ve velkém obraze, máte potíže být spokojeni se starými, neúčinnými taktikami. Co potřebujete, je vidět velký obraz z pohledu každého zvířete, ne z pohledu člověka. Z jejich pohledu trpí a jsou zabíjena. Je to otázka života a smrti. Pokaždé, když jedno osvobodíte zpod lidské tyranie, úspěšně se zabýváte jejich velkým obrazem.
Ve zkratce, nemůžeme zastavit vivisekci, ale můžeme zastavit vivisektora.
Nemůže zastavit lov, ale můžeme skoncovat s některými lovci.
Nemůžeme ochromit kožešinový průmysl, ale můžeme ochromit některé kožišníky.
Nemůžeme zastavit auta a náklaďáky oslabující zvířata, ale můžeme oslabit auta, náklaďáky a silnice.
Dokud zachraňujete zvířata, vyhráváte války! A při vyhrávání válek byste se měli cítit pozitivně?
Toto jsou základní směrnice pro militantní intervencionismus, jak ho vlastními slovy vysvětlují osvoboditelé. Osvoboditelé se domnívají, že je to dostatečně široká taktika, aby umožnila praktikujícím vybrat si pohodlný cíl a dosáhnout svého cíle. Pro další nápady navrhují, aby si čtenáři pořídili výtisk Ecodefense : A Field Guide to Monkeywrenching, Second Edition. Jde o příručku pro sabotáže a osvoboditelé jsou přesvědčeni, že se dá snadno aplikovat na osvobození zvířat.
Osvoboditelé navrhují, aby lidé byli kreativní, spíš než aby lpěli na určité formě sabotáže.
Například, navrhují, že lidé mohou použít gumového hada nebo jinou repliku plazů, umístit na jeho tělo hřebíky tak, aby auto, které přes něj přejede, píchlo, a položili ho na silnici. Osvoboditelé říkají, že budete ohromeni tím, kolik lidí si dá záležet, aby ho přejelo. Ale osvoboditelé doufají, že tenhle had kousne nazpátek!
Osvoboditelé můžou posílat bombové výhrůžky univerzitám a výzkumným zařízením, která využívají zvířata. Pokud osoba posílající výhrůžku nemá chuť jí splnit, navrhují, aby požádala důvěryhodného přítele ochotného to vykonat, což zefektivní budoucí hrozby.
Navrhují, že si lidé mohou koupit poloautomatickou pušku a loveckou licenci a jít si během lovecké sezóny do lesů ulovit „břichatého pivního násosku“.
Nebo mohou dát informace médiím, že maso koupené v obchodě bylo otráveno kyanidem.
Osvoboditelé říkají, že možné projekty jsou omezené jen představivostí. Jak říkají na konci pásky: „Buďte opatrní, bavte se, pociťujte dobro toho, co děláte – a nakopejte pár zadků!“
Osvoboditelé jsou přesvědčeni, že lidé zjistí, tak jako údajně oni, že člověk může najít štěstí v tomto šíleném světě v prožívání života osvoboditele. V další kapitole proberu, jak se podle osvoboditelů mohou ostatní zapojit do jejich věci, a prozkoumám překážky, kterým při tom mohou čelit.
Zpět na Obsah