Kdo jsou osvoboditelé? Jaké události přeměnily tyto soucitné obránce zvířat v teroristy?
Mým důvodem pro napsání této knihy je oznámit veřejnosti, proč existují skupiny jako Fronta za osvobození zvířat, neboli ALF, a ekosabotéři. Co mohlo popadnout lidi, aby se stali tak extrémními, že jsou ochotni zapojit se do teroristických aktivit pro záchranu zvířat a planety, na které žijí?
Tyrani zvířat už pocítili účinek akcí zamířených proti majetku. Přepady ALF jsou proslulé svým úspěch při osvobozování zvířat, ničení majetku používaného při týrání zvířat, zatímco si udržela pozici nenásilí vůči veškerému životu, včetně lidí. Oheň na kalifornské univerzitě v Davisu zničil nedokončenou výzkumnou budovu a způsobil škodu téměř milionů dolarů.
Nicméně extremisté rozšiřují takové aktivity, od ničení majetku používaného k vraždění a mučení zvířat k útočení na pravou příčinu týrání: lidi.
Tato otázka je jistě důležitá, vzhledem k nedávnému výbuchu auta zvířecího výzkumníka v Anglii. Tyto aktivity začaly ve Spojených státech pokusem zavraždit prezidenta U. S. Surgical Croporation, podniku, který předvádí chirurgické svorky na psech. A někteří ekosabotéři provádí stejně extrémní činy, aby ukončili to, co považují za znásilňování planety dřevařskými společnostmi, důlními společnostmi a dalšími vykořisťovateli „přírodních zdrojů“.
Musím vysvětlit, o čem tahle kniha není. Není to pokus přesvědčit vás, proč by měla být svoboda zvířat respektována. Jak si vysvětlíme později, osvoboditelé nevěří, že kdokoliv může použít slova k přesvědčení jiných o morálních principech. Buď věříte, že jsme všichni zvířata s rovnocenným nárokem na život a že lidská zvířata musí respektovat tyto nároky, nebo věříte, že lidé jsou nezvířata, zvláštní bytosti, které mají každé právo využívat ostatní, jak chtějí.
Osvoboditelé věří, že člověk nemá větší nárok na život než krtek nebo mořský okoun. Mají pocit, že lidé jsou nejnižší formou života a že svět by byl bez nich mnohem lepším, mírumilovnějším místem. Pokud s tímto postojem souhlasíte, budete tuhle knihu milovat.
Pokud věříte, že lidé jsou vyvoleným druhem nebo nejvyšším bodem biologické evoluce a že jim to nějakým způsobem dává právo zneužívat ostatní bytosti, pak je tato kniha důležitá i pro vás. Budete vědět, že jste cílem osvoboditelů zvířat. Pokaždé, když zneužijete další bytost, podívejte se přes rameno. Pomocí osvoboditelů se zvířata staví na odpor.
Někteří z vás se najdou mezi těmito extrémními postoji. Věříte, že se zvířaty by mělo být zacházeno dobře, ale stále stavíte na trůn lidi. Rozpor mezi vaší empatií pro jiné bytosti a vaší potřebou ovládání z vás dělá umírněnce. Snažíte se schladit extrémistické obránce zvířat, vyzýváte k nenásilí a dialogu a pokoušíte se zvýšit citlivost tyranů zvířat, voláte po větších klecích a „humánní porážce“. Tato kniha vám přijde zneklidňující. Podle osvoboditelů není na umírněnost a kompromis místo, když přijde na morální principy týkající se života a smrti. A osvoboditelům jde o život a smrt.
Abyste si dokázali představit, kdo jsou tito osvoboditelé jako lidé, budu sledovat vývoj z průměrné osoby na osvoboditele.
V životě osvoboditelů bývaly doby, kdy by zabili zvíře, aby zachránili člověka. A na dřevorubce vysekávající silnice do panenských lesů by ani nepomysleli.
Byly doby, kdy si ani nebyli vědomi, že jídlo na jejich talířích bylo kdysi zvířetem. Nepřemýšleli nad nošením kožešin nebo kůže a užívali si pozorování zvířat za mřížemi zoo. I když vždycky milovali zvířata, považovali lidský život za cennější a hodnotnější než životy nelidí.
Přesto navzdory svému sociálně naprogramovanému příklonu k lidským zvířatům, se osvoboditelé cítili pohodlněji ve společnosti veverek a ptáků než v té lidské. Jako většina lidí žili v rozporu zneužívání jiných bytostí, zatímco je ve stejnou chvíli milovali.
Koneckonců osvoboditelé jsou lidé. Lidé jsou schopni se obelhávat. Cítíme se jedním způsobem, ale přemýšlíme jiným. Cítíme, že zvířata by měla mít svobodu prožít své vlastní životy, ale myslíme si, že taková svoboda by nepřiměřeně odporovala našemu životnímu stylu. Máme rádi léky a maso a další produkty vykořisťování zvířat, ale je nám zle, když zjistíme, co přesně se děje zvířatům během výroby takových produktů. Proto se jatka nachází mimo dohled veřejnosti a proto jsou dveře laboratoří zavřené. Pomáhá to udržet hlavy lidí v písku, zavřít jejich oči ke krutosti kolem nich.
Někteří lidé své pocity k utrpení zvířat vypínají a vymýšlí si představy, které ospravedlňují jejich činy zneužívání zvířat. Společnost to podporuje, protože si cení myšlenek nad pocity. Tito lidé se naučí potlačit, co opravdu cítí, když vidí utrpení zvířat. Oddělení myšlenek od pocitů je součástí procesu odcizení, který zamořil lidstvo.
Kvůli tomuto odcizení nemá většina lidí pocit, kam ve světě patří nebo kým opravdu jsou. Populární psychologie a svépomocné knihy přetékají z regálů knihkupectví, protože tihle zmatení, vystrašení a osamělí lidé hledají pomoc v kusech papíru a doufají, že dají jejich životům nějaký smysl a lásku. Ale na změnu životů lidí a znovuzapojení odcizených lidí do vyrovnaného, přirozeného světa je potřeba mnohem víc než slova. Navzdory povzbuzujícím spisům samozvaných guru jejich zneužívání zvířat, a sebe samých, pokračuje. Tito lidé se nikdy nestanou osvoboditeli.
Lidé, kteří se stanou osvoboditeli, prozkoumají osobní pocity a myšlenky a zbaví se představ, které nesedí do světa, v kterém chtějí žít. Uvědomí si, že představy nejsou nic víc než ospravedlnění pocitů. Kontakt s jejich pocity jim pomůže vyhnout se odcizení, které vede ke spoustě lidské bolesti a utrpení. Protože si udrží kontakt se svými pocity, vzdají se zneužívání zvířat a změní svůj způsob života na soucitnější.
Pak se zapojí do podpůrných skupin. Zapojí se kvůli pocitu bezmoci a rostoucí potřebě něco dělat, změnit svět. Někdy bojují se starými přáteli, kteří stále podporují zvířecí výzkum nebo lov, zatímco se snaží najít přátele nové. Mezitím si osvojí vegetariánský způsob stravování, protože nevěří v jedení svých nelidských přátel. To z nich udělá společenské vyvrhele a i jejich rodiny se nemohou dočkat, až si projdou touto novou „fází“.
Po několika letech je tato „fáze“ považována za nezdravou posedlost. Říkají jim, že tuhle zvířecí otázku ženou do extrémů. Nikdo nemá rád extremisty. Extremisté berou svá přesvědčení vážně a důsledně je provádějí. Je to příliš mnoho práce. Výsledkem je, že přátelé nejsou tak snadno k nalezení jako dřív. Problémem je, že se začínají cítit pohodlně jen s dalšími zvířecími „extremisty“ a že takoví lidé mívají zvířata raději než lidi.
Existuje důvod, proč se lidé, kteří se stávají osvoboditeli, obrací pro náklonnost ke zvířatům. U nelidí najdete upřímnost. Nehrají hry. Jsou přímí. A nikdy nejsou úmyslně krutí.
Nakonec se stanou frustrovanými, když se zdá, že jejich snahy na záchranu zvířat nejsou schopny udělat větší rozdíl. Každý týden dostávají žádosti o příspěvek od organizací za welfare zvířat a práva zvířat, které jim říkají, jak moc tyto organizace vykonaly pro zvířata, jak moc je ještě potřeba vykonat, jak opozice chystá protiofenzívu a jak málo peněz mají na to, aby mohly vrátit úder a uchovat jakékoliv pokroky, které byly uskutečněny. Ptají se sami sebe, zda se tyto organizace, některé s investovanými miliony dolarů a výkonnými řediteli vydělávajícími šesticiferné částky, nestaly trvalými institucemi naší kruté společnosti, více zabrané do zachování současného stavu než do osvobozování zvířat.
Začnou pochybovat, zda zneužívání zvířat s ohledem na současné přístupy vůbec kdy skončí. Základní přesvědčení se ocitnou pod drobnohledem, když začnou zkoumat, zda lidé mohou kdy být činiteli osvobození zvířat. Otázky jako: „Můžeme vůbec změnit systém zevnitř?“ se objeví v jejich mysli. A poprvé si neodpoví automatickým souhlasem. Přemýšlí o svých pocitech k lidem, společnosti, zvířatům a o tom, jak se věci děly v minulosti. Začnou dokonce přemýšlet, zda koncept zvířecích „práv“ je opravdu tím, co zvířata potřebují.
Tito stále více frustrovaní jedinci prověřují svůj předpoklad, že osvěta lidí o tom, co se ve skutečnosti děje zvířatům, povede nějakým způsobem k ukončení krutosti. Tento předpoklad vyžaduje víru ve spravedlnost a soucit lidské povahy. Začnou pochybovat o tom, zda ukazování videí a fotek opic s elektrodami v hlavách, vlků chycených v nášlapných ocelových pastech, telat znehybněných v temných, klaustrofobních boxech nebo slepic stresovaných přeplněnými podmínkami velkochovů přesvědčí běžného člověka, aby změnil své spotřební zvyky a další zneužívající chování.
Kdysi obyčejný člověk lovil, porážel, stahoval a bil zvířata jako běžnou součást života. Je iluzí současné společnosti, že lidé dneška jsou soucitnější než v kruté minulosti. Po pravdě, široká veřejnost si jednoduše odvykla zabíjet zvířata vlastnoručně. Špinavou práci nechává „specialistům“, jako jsou řezníci, kožišníci, zvířecí výzkumníci a pracovníci zvířecích útulků.
Nicméně dějiny ukázaly, že lidé mají obrovskou schopnost vrátit se zpátky k barbarskému chování při první příležitosti, kdy z něj mohou těžit. Tato stejné necitlivost, která dovoluje „specialistům“ zabíjet, by dovolila zabíjet i průměrnému člověku. V tuto chvíli lidem tato necitlivost umožňuje cítit se pohodlně s vědomím, že jiní zabíjí za ně. Pokud jsou dnešní lidé citliví na obrázky týrání zvířat, pak zájem, který lidé mají na výrobcích tohoto týrání, je jednoduše odvrátí od těchto obrázků nebo přiznají, že takové činy proti zvířatům jsou „nutným zlem“.
Takže vyvíjející se osvoboditelé usoudí, že v dlouhodobém horizontu poslouží ukazování obrázků týrání zvířat veřejnosti jen dalšímu znecitlivění lidí k utrpení zvířat. Lidé se dokážou přizpůsobit všem útokům na své citlivosti, zvláště pokud jsou určitému chování oddáni.
Pak se pokusí apelovat na veřejnost, zákonodárce, výrobce produktů a další mocné pomocí dopisů, bojkotů, shromáždění, demonstrací a pochodů. Ale jejich snahy je nikam nedostanou. Každé malé vítězství je napadáno. Navzdory rokům lobbingu a psaní poslancům byl jedinou velkou legislativou na ochranu zvířat schválenou v nedávné době Federální zákon o welfaru zvířat, navržený primárně na ochranu zvířat vykořisťovaných ve výzkumu. Přesto ještě než mohl zaschnout inkoust na této nové legislativě, začali tyrani zvířat volat po rozmělnění jejího už tak oslabeného dopadu.
Následkem lobování tyranů zvířat byla hospodářská zvířata, stejně jako hlodavci, ze Zákona vyjmuta. Pokud uvážíte, že zhruba 90 % zvířecího výzkumu je prováděno na hlodavcích, snadno pochopíte, že účinek Zákona na utrpení zvířat je minimální. Co víc, na zvířatech může být spáchán jakýkoliv hrozný čin, pokud je považován za „potřebný“ pro výzkumný projekt. Protože hospodářská zvířata jsou ze Zákona vyjmuta, mnoho výzkumníků se teď zaměřuje na prasata a ovce jako úplně nechráněné subjekty. Je těžké udržet krutého výzkumníka!
Stále více naštvaní obránci zvířat se zarytě drží svých pochybných vítězství, aby sami sebe přesvědčili, že tato vítězství jsou podstatná a významná. Vyžadují po zákonodárcích, aby byl Zákon uplatňován, složitý úkol, když ministerstvo zemědělství, jež je zodpovědné za jeho uplatňování, má příliš málo inspektorů a příliš malý zájem na provádění své úlohy. To vede tyto budoucí osvoboditele ke smutnému poznání, že zákony jsou jen tak dobré jako úmysl se jimi řídit.
Rozpoznání těchto nezdarů je přinutí hledat další známky úspěchu, aby povzbudili svůj optimismus. Vidíme, že vegetariáni jsou více přijímaní než dříve, dnes je v zemi více vegetariánů než v minulosti. Další vyšetřování odhalí, že mnoho takzvaných „vegetariánů“ jí ryby a drůbež. Takřka všichni tito „vegetariáni“ konzumují mléčné výrobky a/nebo vejce, což je v podstatě stejné jako vyměnit tuhé maso za tekuté.
Nanejvýš pouhé 3 % populace říkají, že jsou „vegetariáni“. Pokud uvážíme populaci 270 milionů lidí, zdají se 3 % jako velké množství vegetariánů, jistě dostatek na to, aby vytvořil trh pro zvláštní produkty a časopisy. Ale stále máme 262 milionů lidí, kteří jedí zvířecí maso, a počty zvířat zabitých na jídlo stále rostou. Jinak řečeno, 97 z každých 100 narozených dětí je v této zemi vychováváno jako masožravci.
Obrátí svou pozornost na otázku kožešin, oblast, kde cítí jistý úspěch. Koneckonců kožešiny už nejsou módní komoditou. Naneštěstí zjistí, že se kožešinové obchody otevírají po celé Asii, takže průmysl jednoduše tvoří nové trhy, aby nahradil ty staré, které ztratil. Také zjistí, že kožešiny jsou nemódní především ve Spojených státech a Anglii, ale v některých evropských státech jsou stále populární. A s vědomím, že móda přichází a odchází, dychtí tito lidé stále více pro zvířata něco změnit a rozvine se u nich znepokojení nad současným kožešinovým tabu a budou přemýšlet, kdy se znovu kožešiny stanou žádanou komoditou.
Nakonec otočí svou pozornost na testování kosmetiky a výrobků pro domácnost. S pocitem, že by široká veřejnost nikdy nedovolila tak očividné týrání zvířat, začnou bojkotovat společnosti prodávající tyto produkty smrti. Kdykoliv se některé ze společností rozhodnou zastavit testování na zvířatech, zaradují se milovníci zvířat nad touto zprávou. Cítí, že to ospravedlňuje jejich přístup práce uvnitř systému a boje pomocí peněženek.
Nicméně aby si udrželi svůj pocit úspěchu, snaží se ignorovat skutečnost, že mnoho společností, které říkají, že už na zvířatech netestují, svěřuje tyto testy jiným společnostem nebo od dodavatelů kupuje testované suroviny, které použije ve svých produktových řadách bez údajné krutosti.
Časem si začnou uvědomovat, že bojovat za zvířata je jako snažit se uhasit tisíce lesních požárů. Vynaloží ohromné množství snahy a času na jeden požár, který může a nemusí být uhašen, zatímco deset dalších je zapáleno. Bojovat tímhle způsobem je nekonečnou bitvou. A jde o ztracený případ.
Časem tito zvířecí extremisté ucouvnou od pole kouře a začnou přemýšlet o příčinách požárů. Usoudí, že pokud dokážou eliminovat některé z příčin, pak nebudou muset bojovat s tolika plameny.
Ve zkratce, tito lidé se posouvají k většímu a většímu extremismu, jak zjišťují, že jejich snahy pomoci zvířatům jsou mařeny krutým systémem, proti kterému bojují. Zkoumají a zpochybňují všechny domněnky a přístupy a konečně začnou mít pocit, že se dostávají do hloubky problému a k jeho možným řešením. Nakonec přijdou s odvážnými, revolučními myšlenkami. Vlastně usoudí, že revoluce je pro osvobození zvířat zásadní.
Dovolte mi shrnout tento závěr, ke kterému dojdou lidé, kteří se začali nazývat osvoboditeli zvířat. Bude to přímé, vyzývavé, nekompromisní a děsivé pro všechny tyrany zvířat a další, kdo jsou zapojeni do systému.
Osvoboditelé věří v zabíjení lidí k záchraně zvířat!
Pokud by zvířecí výzkumník řekl: „Pes, nebo dítě,“ osvoboditel by pokaždé ochránil psa. Osvoboditel také věří, že zbavení se několika výzkumníků by zachránilo před jejich krutostí ještě více psů.
Osvoboditelé došli k jedinému nevyhnutelnému závěru: LIDÉ NIKDY NEUZAVŘOU MÍR SE ZVÍŘATY! Není to v jejich povaze ani v povahách společností, které vytvořili. Osvoboditelé věří, že pokud lidé opravdu chtějí zachránit zvířata, musí přestat mrhat svým časem snahami vylepšit lidskou rasu a její společnosti. Musí vyhlásit válku proti lidem. Musí se přidat k této revoluci!
Osvoboditelé věří, že je to jediný logický, konzistentní a morálně správný závěr vycházející z pravé víry, že zvířata by měla žít svobodně své životy nespoutána lidským vykořisťováním. Věří, že povaha lidské společnosti a její zákony jsou bezpodmínečně a neodvolatelně nemorální. Osvoboditelé jsou lidmi svědomí, cítí se morálně zavázáni porušovat tyto zákony a bouřit se proti tomuto tyranskému režimu.
Ale tato revoluce osvoboditelů nebude jako žádná jiná v dějinách světa.
Obyčejně se revoluce snaží získat výsady uvnitř společnosti pro skupinu lidí bez práv. Například hnutí za občanská práva bylo odhodláno získat ochranu a uplatnění práv, která byla černým zajištěna Ústavou od dob občanské války. Bylo to hnutí za zařazení do společnosti. To samé platí u hnutí za práva gayů nebo feministické hnutí.
Osvobozující hnutí za konec vykořisťování zvířat není z pohledu osvoboditelů vůbec jako ta ostatní. A podle nich je to právě tento rozdíl, který neudělal z boje za svobodu zvířat, tak jak byl prováděn do dnešního dne, nic většího než nemohoucí nářek tváří v tvář odporné nelidskosti.
Osvoboditelé cítí, že toto hnutí vyžaduje rozdílný přístup, protože lidské skupiny bojují o začlenění. Hnutí za osvobození zvířat musí bojovat za vyčlenění. Utlačovaní lidé chtějí být do společnosti přijati jako rovní. Utlačovaná zvířata chtějí být společností nechána na pokoji 1.
Podle osvoboditelů je to tento rozdíl, co aktivistům za práva zvířat diktuje rozdílné strategie než u jiných reformátorů společnosti. Například nenásilné taktiky podle modelu Gándhího nebo Kinga jsou pak nedostatečné.
Osvoboditelé věří, že od zneužívání zvířat může lidi odradit jen fyzická újma.
Jejich vzkazem není kvůli osvobození zvířat jen jednoduše zastřelit lovce, zabít vivisektory, stáhnout kožišníky a porazit řezníky. Věří, že provádění těchto věcí je morálně ospraveditelné a že je musíme provést, abychom osvobodili některá zvířata. Ale osvoboditelé nevěří, že to změní svět a že to vyústí ve svobodu všech zvířat.
Osvoboditelé zastávají, že nic nevyústí ve svobodu všech zvířat, kromě vyhynutí lidského druhu. Lidé budou zneužívat jiné bytosti tak dlouho, dokud bude lidský druh existovat. Tento postřeh zakládají osvoboditelé na lidské povaze a věří, že lidská povaha se nezmění.
Toto tvrzení z osvoboditelů nedělá pouhé pesimisty. Pro ně jde o realistické posouzení dějin lidské krvežíznivosti a speciesismu. Je to jejich troufalé přijetí toho, co cítí, že mnoho lidí ve skutečnosti ví hluboko v duši. Ale osvoboditelé očekávají, že jen pár lidí si připustí, co v hloubi cítí. Kdo si chce přiznat skutečnost, že jejich snahy a naděje jsou marné?
Osvoboditelé cítí, že nastal čas, aby obránci zvířat a ti, kdo jsou znepokojeni stavem životního prostředí, otevřeli oči a uznali, že nikdy nezvítězí.
Stručně, osvoboditelé věří, že dějiny ukázaly, že působení uvnitř krutého systému a vyhrávání malých bitev pro zvířata se brzy ukáže nepodstatným. Krveprolití proti zvířatům pokračuje. Opozice je silnější, lépe financovaná a početnější než obránci zvířat. Zisky jsou snadno zvráceny. Zneužívání zvířat bude pokračovat, dokud lidstvo nevyhyne nebo planeta nebude zničena.
Z této extremistické pozice vyplývá, že lidé, kteří chtějí pomoci zvířatům, nesmí plýtvat svou energií na úsilí změnit systém – to je nemožné. Musí své snahy soustředit na záchranu co nejvíce zvířat a působení co nejvíce problémů tyranům zvířat – musí být osvoboditeli zvířat! Smyslem této revoluce není zbavení se starých sil a dosazení nových. Podle osvoboditelské filosofie nebude žádný lidský systém zacházet se zvířaty s respektem. Zvířata jednoduše potřebují nepřetržitou revoluci, aby je důsledně, opakovaně a nekompromisně osvobodila z lidského útlaku. Potřebují revoluci proti lidské společnosti, protože je vnitřně utiskující. Dokud budou lidé, budou zvířata potřebovat tuto revoluci.
Osvoboditelé věří, že technika zvaná militantní intervencionismus je potřebným opatřením pro osvobození zvířat vzhledem k povahám společnosti a lidí. Osvoboditelé věří, že působení uvnitř systému nebude nikdy fungovat pro zvířata a že nenásilný odpor je úplně nedostačující pro hnutí za osvobození zvířat. V této knize vysvětlím jejich důvody pro tyto závěry.
Také nabídnu příklady toho, jak mohou sabotovat systém. A vysvětlím, že tito jedinci, oddaní této revoluci, odhodlaní k sabotáži, věří, že i přesto mohou najít lásku a mír ve svých životech.
1 Podle osvoboditelů se potřeba vyloučení z lidské společnosti dotýká všech zvířat vykořisťovaných lidmi, včetně divokých zvířat a zvířat chovaných na jídlo, výzkum, zábavu nebo jakýkoliv jiný lidmi definovaný účel. Zahrnuje také zdomácnělá domácí zvířata, jako jsou psi a kočky, jejichž duše byly geneticky zlomeny, protože byla množena, aby byla závislá na lidech. Žijí podle podmínek lidí, v lidských komunitách a jsou cvičena, aby potlačila veškeré zbytky svých přirozených instinktů. Jsou otroky, kteří se stali závislými na svém otroctví.
Zpět na Obsah