Mí přátelé, vyhráváme mnoho bitev v boji za svobodu, práva, demokracii, soucitnou etiku, mír, mezidruhovou spravedlnost a ekologii.
Ale prohráváme válku.
Válku proti chamtivosti, násilí, plenění, zisku a dominanci. Válku proti transnárodním korporacím, světovým bankám, americkému impériu a západním vojenským mašinériím. Válku proti metastazujícím systémům ekonomického růstu, technologického vývoje, nadprodukci a nadspotřebě.
Navzdory nedávným desetiletím intenzivních sociálních a environmentálních bojů, stejně ztrácíme půdu pod nohama v bitvách za demokracii a ekologii.
V posledních dvou desetiletích zničily neoliberalismus a globalizace sociální demokracie, rozevřely nůžky mezi bohatými a chudými, znemajetnily farmáře a zmarketizovaly celý svět. Vedle starého dobrého imperialismu a těžby surovin jsou teď lidé konfrontováni genetickým inženýrstvím, biopirátstvím, patentováním genů a kontrolou zásob semen. McDonalizace pohlcuje diverzitu a zemědělství pohlcuje světové farmáře. Korporátní moc roste, zatímco moc lidí se zmenšuje.
Příznaky ekologické tísně vidíme všude kolem, od zmenšujících se lesů a vyčerpaných lovišť k mizející divočině a rostoucím hladinám moří. Po celou historii společnosti ničily místní životní prostředí, ale jen v posledních dvou desetiletích narušilo lidstvo planetární ekologii natolik, že vyvolalo globální změnu klimatu. Co víc, žijeme nyní v období šesté krize vyhynutí v historii planety, poslední se objevila před 65 miliony lety v době dinosaurů. Na rozdíl od pěti předchozích tuto způsobila lidská činnosti, jsme meteorem padajícím na zem. Konzervační biologové předpovídají, že jedna třetina až jedna polovina světových druhů rostlin a zvířat může během několika následujících dekád zmizet.
Globální kapitalistický světový systém je neodmyslitelně zhoubný pro lidi, zvířata a přírodu. Je neudržitelný a účty za tři staletí industrializace jsou teď splatné. Nemůže to být humanizováno, civilizováno nebo green-friendly, ale spíše musí přesáhnout revoluci na všech úrovních – ekonomické, politické, právní, kulturní, technologické, morální a konceptuální.
V posledních třech desetiletích vzrůstalo povědomí, že environmentalismus nemůže uspět bez sociální spravedlnosti a sociální spravedlnost nemůže být uskutečněna bez environmentalismu. Je to evidentní v hnutí environmentální spravedlnosti v USA, ve spojeních Earth First! s dřevařskými zaměstnanci, platformě Zapatistů a v bitvě o Seattle proti WTO v roce 1999, kdy se „želvy“ (environmentalisté) spojily s „vozky“ (odboráři).
Ale něco chybí, rovnice není vyrovnaná, strategie nemůže fungovat. Zájmy jednoho druhu jsou předkládány, zatímco miliony jiných nejsou rozpoznány jinak než jako zdroje uchované pro lidské využití. Ale v posledních třech desetiletích se objevilo nové sociální hnutí – osvobození zvířat. Jeho moc a potenciál ještě nejsou uznávány, ale v politice 21. století si zasluhuje stejné zastoupení.
Progresivisté bojující za mír, spravedlnost, demokracii a ekologii musí uznat platnost a potřebu hnutí za osvobození zvířat ze dvou důvodů. První, na morální úrovni jsou brutalizace, vykořisťování a utrpení zvířat tak velké, tak masivní v míře a rozsahu, že vyžadují hlubokou morální a politickou odpověď od kohokoliv s představou hodnot soucitu, spravedlnosti, práv a nenásilí. Každý rok lidé porazí 70 miliard pozemských a mořských zvířat na jídlo; miliony dalších zemřou v experimentálních laboratořích, kožešinových farmách a bezpočtu dalších vražedných zónách. Druhý, na strategické úrovni, hnutí za osvobození zvířat je nezbytné pro hnutí za osvobození lidí i země. Početnými klíčovými způsoby je dominance lidí nad zvířaty podkladem dominance lidí nad lidmi a roztáčí environmentální krizi. Co víc, hnutí za osvobození zvířat je nejdynamičtějším a nejrychleji rostoucím sociálním hnutím dneška a ostatní osvobozující hnutí ho ignorují, trivializují nebo se mu vysmívají na své vlastní nebezpečí.
Je stále zřetelnější, že hnutí za osvobození lidí, zvířat a země jsou neoddělitelně svázána, tak, že nikdo nemůže být svobodný, dokud nebudou svobodní všichni. To není nový náhled, ale spíše ztracené moudro a pravda. Vzpomeňte si na slova Pythagora, prvního západního filosofa, který před 2500 lety prohlásil: „Dokud budou lidé vraždit zvířata, budou se zabíjet navzájem. Vskutku, ten, kdo sází sémě vraždy a bolesti nemůže sklízet radost a lásku.“
Musíme se zaměřit jako laserový paprsek na chmurnou pravdu: ať už celosvětová hnutí za práva zvířat a životní prostředí dosáhla za poslední čtyři desetiletí čehokoliv, nadále prohrávají v bitvě za záchranu biodiverzity, za zastavení nebo alespoň zpomalení ničení deštných pralesů, ornic, korálových útesů; za předcházení stále horším válkám o zdroje; za skončení nepokryté a otevřené války a holokaustu proti nelidským zvířatům; a za vypořádání se s imanentní katastrofou klimatické změny nejen v našich myslích, ale především v našich politikách a činech.
Pocit naléhavosti proporčně roste se závažností krize. Stále více jsou výzvy k legislativním změnám, umírněnosti, kompromisu a podstoupení pomalého pochodu skrz instituce považovány za groteskně nedostatečné, jak se rostoucí množství lidí kloní k radikálnějším taktikám změny. „Přiměřenost“ a „umírněnost“ se v současné situaci zdají naprosto nepřiměřené a neumírněné, zatímco „extrémní“ a „radikální“ činy se jeví jako potřebné a odpovídající.
Od Atén přes Paříž do Brazílie se objevuje rostoucí uvědomění, že stejná politika už prostě nestačí. Vždy budeme prohrávat, pokud budeme hrát podle jejich pravidel, než abychom vynalézali nové formy boje, nová sociální hnutí a nové smysly. Obrana země vyžaduje okamžitý a rozhodný čin: těžařské cesty musí být blokovány, tenatové sítě musí být řezány a klece musí být vyprazdňovány. Ale jde o postupná a reaktivní opatření a vedle těchto taktik musíme budovat radikální hnutí a aliance, které spojí boj ve jménu lidskosti, nelidských zvířat a země v politice totálního osvobození.