Práva (ať už morální nebo legální) slouží k ochraně určitých základních zájmů. Pokud mám právo na svobodu, znamená to, že můj zájem být svobodný bude chráněn a nebude obětován jen proto, že by bylo zájmem jiných ho ignorovat. Zvířata nemají vždy STEJNÁ práva jako lidé, protože jejich zájmy nejsou vždy stejné jako naše a některá práva by nebyla relevantní pro jejich život. Například pes nemá zájem na volení, a proto nemá právo volit, protože takové právo by pro psa bylo stejně bezvýznamné jako pro dítě. Nicméně zvířata mají právo na rovné uvážení svých zájmů. Například pes má rozhodně zájem nebýt předmětem působení zbytečné bolesti. Proto jsme povinni vzít tento zájem v úvahu a respektovat právo psa na to, že mu nesmíme působit zbytečnou bolest.
Práva zvířat znamenají, že zvířata zaslouží určitý druh úvahy – úvahy, co je v jejich nejlepším vlastním zájmu bez ohledu na to, zda jsou roztomilá, užitečná lidem nebo ohroženým druhem, a bez ohledu na to, zda se o ně vůbec zajímá nějaký člověk (stejně jako mentálně postižený člověk má práva, i pokud není roztomilý, užitečný, nebo dokonce i pokud ho nikdo nemá rád). Znamená to uznání, že zvířata tu nejsou pro naše využití – na jídlo, oblečení, zábavu nebo pokusy.
Navzdory tomu, že jde pravděpodobně o základ západní liberální tradice, byl tento koncept „práv“ zdrojem kontroverze a zmatku v debatě o právech zvířat. Běžnou námitkou k návrhu, že by zvířata měla mít práva, zahrnuje zpochybňování původu těchto práv. Jeden takový argument může probíhat následovně:
Odkud se berou tato práva? Ptal ses Boha a on ti řekl, že zvířata mají práva? Jsou tato práva udělena zákonem? Nejsou práva něčím, co musí udělit lidé?
Je pravdou, že koncept „práv“ je potřeba pečlivě vysvětlit. Je také pravdou, že koncept „přirozených práv“ je plný filosofických potíží. Další komplikací je zmatek mezi legálními právy a morálními právy.
Jednou možností, jak se vyhnout této námitce, je uznat ji, ale tvrdit, že pokud to není překážkou pro udělení práv lidem, pak by to nemělo být ani překážkou myšlence, že by zvířata měla práva. Henry Salt napsal: Mají nižší zvířata „práva“? Bez pochyby, pokud je mají lidé. To bych chtěl ozřejmit v této úvodní kapitole… Vhodnost tohoto názvosloví je předmětem sporu, ale existence skutečného principu tohoto druhu může být těžko zpochybňován; tedy kontroverze ohledně ‚práv‘ není ničím jiným než akademickou bitvou slov, která nevede k žádnému praktickému závěru. Budu tedy předpokládat, že lidé mají „práva“, ve smyslu definice Herberta Spencera; a pokud některý z mých čtenářů nesouhlasí s tímto způsobilým využitím tohoto termínu, mohu jen říci, že velice rád toto slovo změním, jakmile se objeví slovo vhodnější. Bezodkladná otázka, která si vyžaduje naši pozornost je tato – pokud lidé mají práva, mají je i zvířata?
Jakkoliv uspokojivý může být tento argument, stále nejsme schopni odpovědět skeptikovi, který popírá představu práv i u lidí. Nicméně naštěstí existuje přímočarý výklad „práv“, který je přijatelný a dovolí nám vyhnout se kontroverzní rétorice a podkladům. Je to představa, že „právo“ je odvrácenou stranou morálního imperativu. Pokud se eticky musíme zdržet činů provedených na bytosti, pak může být řečeno, že taková bytost má „právo“, aby na ní takový čin nebyl proveden. Například pokud nám naše etika říká, že nesmíme zabít druhého, pak má ten druhý právo nebýt námi zabit. Tento výklad práv je ve skutečnosti intuitivním a lidé mu jak rozumí, tak ho snadno podporují. (Samozřejmě takto vyložená práva mohou být kodifikována jako legální práva.)
Je důležité si uvědomit, že i přesto, že existuje základ pro to, abychom o zvířatech mluvili jako o bytostech s právy, nenaznačuje nebo nevyžaduje to, že mají všechna práva jako lidé, nebo dokonce ani, že lidé mají všechna práva jako zvířata. Považte právo lidí volit. (Z toho pohledu to vychází z etického imperativu dát lidem vliv nad činy, které ovlivňují jejich životy.) Jelikož zvířata nejsou schopna rozumově zvážit činy a jejich dopady a pochopit koncept demokracie a hlasování, postrádají schopnost volit. Proto neexistuje žádný morální imperativ, který by jim to dovoloval, a proto nemají právo volit.
Podobně, slepice mají silnou biologickou potřebu roztahovat a třepetat křídly; správně smýšlející lidé cítí etický imperativ, aby jim to bylo umožněno. Tedy může být řečeno, že slepice mají právo třepetat křídly. Samozřejmě takové právo není aplikováno u lidí.
Práva, která přísluší zvířatům a lidem, jsou tedy určena jejich zájmy a schopnostmi. Zvířata mají zájem na žití, vyhýbání se bolesti a dokonce i v usilování o štěstí (tak jako lidé). Výsledkem etického imperativu mají na tyto věci právo (tak jako lidé). Mohou těchto práv využít a žít své životy bez vykořisťování a zneužívání z rukou lidí. –DG