Žádné omluvy! Žádné kompromisy! Žádní vězni!
Rozhovor s Keithem Mannem
Od Claudette Vaughan
Keith Mann je v hnutí známý, je milovaný v hnutí a položil mnoho obětí pro úplné osvobození zvířat. Zde mluví s Claudette Vaughan.
Abolitionist: Když pomyslím na tvůj aktivismus, pomyslím na vojáka z války. Udržel sis svojí pozici bez ohledu na následky, okolnosti nebo rozdílné názory. Nikdy jsi ze svého postoje neslevil a byl jsi na delší období ve vězení za osvobozování zvířat. Jak bys ty sám popsal svůj aktivismus, Keithe?
Keith Mann: Riskantní, příjemný, podstatný a všeobjímající. Je to způsob života; dlouho jsem přesvědčený, že proto jsem tady. S tím, co vím, vím, že nemůžu dělat nic jiného.
Abolitionist: Mohl bys o sobě zmínit nějaké zákulisní informace pro lidi, kteří nevědí, kdo jsi? Jak jsi začal a co tě pohání, abys pokračoval atd.?
Keith Mann: Zaměřil jsem svoji pozornost na ty opravdu důležité věci v životě hned, jak jsem se odpoutal od našeho vzdělávacího systému, který zapomíná zmiňovat určité věci. Jatka byly zkušeností, na kterou jsem nebyl připravený, a bylo to hodně drsný probuzení. Zbavilo mě to jakýkoli touhy po masu a týrání zvířat všeobecně mě přivedlo k zasvěcení života boji proti všem jeho aspektům. Právě týrání zvířat mě pohání s nemalou pomocí každého aktivisty, o kterém se doslechnu, že to dělá stejně. Věřím, že lidská bytost se může skutečně vyvinout, jakmile prokáže bezvýhradný soucit těm nejslabším a nejzranitelnějším v jeho péči, to je rys, který se objevuje u stále většího množství lidí a to mě hodně povzbuzuje. Věřím, že máme moc změnit svět, pokud budeme pracovat spolu a věřit v naši sílu jako jednotlivců a jako hnutí.
Abolitionist: Před třemi roky ses vloupal do laboratoře a osvobodil šest set myší, které měli být použity na testování botoxu. V nedávném televizním rozhovoru jsi řekl, že zvířecí experimentátoři nás vedou špatnou cestou. Vynakládají miliardy liber na testování na zvířatech a ignorování lidí. Můžeš nám svoje myšlenky trochu rozvést, Keithe?
Keith Mann: Strávil jsem víc času, než na kolik bych vůbec chtěl vzpomínat, ve vězeňských celách s lidmi, jejichž vnitřním přesvědčením je, že jakékoli množství násilí je přijatelné, dokud z toho něco získají, většinu času dost odpornými lidmi. Stejný druh lidí brání použití extrémního násilí na zvířatech ve vivisekčních laboratořích a zcela jasně se příliš nestarají o škody způsobené lidem jako důsledek toho násilí. Takové brutalitě bych stejně odporoval, ať už bych z toho něco měl nebo ne, ale chmurnou realitou je, že z toho nic nemám ani já ani širší společnost, spíš naopak a riskujeme své životy a životní pohodu kvůli šílenému přesvědčení o testech na zvířatech. Všechny tyto informace přišli jako jakási úleva, jako instinktivní morální odpůrce vivisekce, ale jak bezútěšné je, že všechno to utrpení, kterým zvířata prochází, není jen zbytečné, ale ve skutečnosti je pro nás i nebezpečné! Utrácí miliardy dolarů na testování, zatímco se zavírají nemocnice!
Testy na zvířatech nás naučí nic o zdraví lidí a nikdy se na ně nedá spolehnout. Kdyby existoval dobrý model pro lidi, nemuseli by provádět miliardy testů na stejném počtu zvířat, existovali by léky na všechny naše potíže a léky jako Seroxat a Vioxx by dál nezabíjely lidi.
Abolitionist: Co si opravdu myslíš o lidech jako Colin Blakemore a Brian Cass?
Keith Mann: Bezcitná monstra, která zdržují lidskou evoluci. Jsou to srabi, kteří lžou pro peníze.
Abolitionist: Brian Cass nedávno řekl, že záznam kampaně SHAC zobrazující bígly bité zaměstnanci je už 10 let starý a že bychom se všichni „měli posunout dál, protože kultura se posunula“. Co na to říkáš?
Keith Mann: Vivisekce je postavená na lži a o těch, kdo se dopouští takových zločinů, se moc dobře ví, že o tom lžou. George Bernard Shaw poznamenal: „Ti, kdo neváhají provádět vivisekci, nebudou váhat o tom lhát.“ A jakou měl pravdu. Odhalili jsme lež o využívání ukradených domácích zvířat, o duplikování experimentů, o tom, že se to děje bez krutosti. Když jsem se vloupal do smluvních laboratoří Wickhamu, lež o zákazu testování kosmetiky a o zrušení testu LD50 byla rozmetána, a co se týká toho, že se neprovádí žádné zbytečné testy, že vše je jen „nezbytné k medicínskému výzkumu“, to nemůže být dál od pravdy!
Pokaždé, když lidé zvenčí vtrhnou do vivisekčních laboratoří, ať už „pozváni“ jako zaměstnanci v utajení, nebo skrz střechu pod rouškou noci, vždy se objeví stejný příběh institucionalizované krutosti, zanedbání a marného hledání a není dobré, že obviní pár špatných jablek a izolovaných incidentů, zatímco se skrývají za zdí z tajemství a lží a proti takovému přívalu příkladů. Huntingdon Life Sciences je schůdná vyhlídka zaměstnání pro kretény. Říkám to s určitým oprávněním, protože jsem mnoho z nich potkal u bran a v ulicích. Ani trochu se nezajímají o zvířata, která mučí k smrti, samozřejmě! Milí lidé nedělají hnusné věci zvířatům, ať si bezcitný pan Cass říká, co chce, a jak to tak chodí s jemu podobnými, obvykle je to přesný opak pravdy, rozhodně se na jeho maximálně zabezpečených pozemcích, kde je každý den mučeno a pitváno 500 zvířat.
Abolitionist: Zvířecí aktivisté jako ty, kteří, jak by mnozí řekli, podstoupili tu nejvyšší oběť pro zvířata a šli do vězení na dlouhé roky a jsou teď pod intenzivním sledováním a byli značně kritizováni pro své názory. Proč se establishment cítí tolik ohrožen mužem, který nikdy nikoho nezabil? Myslíš, že je to kvůli tvojí schopnosti ovlivnit a působit na další zvířecí aktivisty?
Keith Mann: Není to nic osobního. Útočí na větší hnutí lidí. Tolik se bojí toho, co děláme se statem quo, ne toho, že někdo přijde k úrazu. Ve vězení jsem potkal lidi, kteří udělali nechutný věci nevinným lidem pro svůj vlastní prospěch, a přesto dostali poloviční trest než já! Ti, kdo týrají zvířata, dostávají ještě menší tresty za jimi preferované násilí. Probudili jsme mocné lidi, kteří přijdou o hodně peněz, pokud se vivisekční koryta převrhnou, a poskytuje to zaměstnání pro jinak nezaměstnatelné, téměř 1000 v HLS, takže není moc překvapení, že se nám nepodbízí!
Abolitionist: Při všech tvých vloupání co jsi viděl, co nemůže být zapomenuto?
Keith Mann: Obvykle i jen otevření dveří! A jednou na mě čekal tým tajných policajtů! To na mě mělo trvalý efekt. Opovrženíhodnou nudu, s kterou se musí potýkat všechna ta zvířata, shledávám jako jednu z nejsmutnějších věcí ze všech a bez ohledu na to, jak čisté to místo je, nebo jak zdravá ta zvířata jsou, což je samozřejmě základ pro vivisekci, jsou ta zvířata vždy neuvěřitelně znuděná.
Abolitionist: Na čem ti záleží?
Keith Mann: Nesnáším krutost a šikanu. Miluju jídlo. Proto jsem vegan. Na tomhle všem mi hodně záleží a zabírá to většinu mého času. Mám v sobě hlubokou touhu vidět osvobozené Palestince. Dělám, co je v mých silách, abych co nejvíc zmenšil svůj dopad na Zemi.
Abolitionist: Kde jsi teď se svým aktivismem?
Keith Mann: Nedávno jsem se zbavil náramku po mém odsouzení za přepad Wickahmu a zvykám si. Pořád napilno. Pořád musím mít s něčím napilno, obvykle víc, než zvládám! Včera jsem byla na pochodu SHAC v Londýně a jeden fízl mě odstrčil z chodníku a další dva mi vyhrožovali, že mě zatknou za rozdávání letáků. Trvalo jim věčnost, než se rozhodli, jestli to povolí nebo ne.
Konečně dokončuju knihu o hnutí – Historický pohled na hnutí za osvobození zvířat od Pythagora a Plutarcha po Frontu za osvobození zvířat a Justice Department – a pracuju na množství dalších projektů.
Abolitionist: Úřady v UK nyní staví mimo zákon mírové otevřené protesty. Objevují se tvrdé zákroky proti disentu každého druhu. Soudce oznámil Keithovi Whitburnovi, Johnovi Ablewhitovi a Johnovi Smithovi, že mají očekávat tresty ve výši až 12 let odnětí svobody za kampaň proti rodině Hallových, chovatelům morčat, které taky i dostali. Jaký je tvůj pohled na to?
Keith Mann: Myslím, že žijeme v napínavých časech a neměli bychom se bát represí. Lidé, které jsi zmínila, jsou mí drazí přátelé jako další, kdo tráví roky ve vězení kvůli svému soucitu, takže je těžké být přezíravý k jejich nepříznivé situaci, ale pravdou je, že jsme obětmi vlastního úspěchu. Kdyby na nás tak zlomyslně neútočili, vlastně bychom vůbec nevěděli, zda naše činy mají efekt.
Abolitionist: Citovali tě, že jsi řekl: „Huntingdon je ten velký. Pokud Huntingdon padne, všechny tyhle farmaceutické společnosti říkají, že odejdou do zahraničí – průmysl se začne hrouti“. Mělo by prioritou hnutí být pokračování jen s Huntingdonem nebo rozšířit se do dalšího pole, co myslíš?
Keith Mann: Esenciální přísadou toho, co tvoříme, je schopnost soustředit naši pozornost. Objevuje se instinktivní touha uchýlit se k moderním myšlenkám na všechny ty zločince, ale je jich příliš mnoho. Malé množství lidí se ukázalo jako vysoce účinní při velkém dopadu na některá z velkých témat. Všichni jsme toho schopní, pokud si dovolíme tomu věřit a spíše než se vymlouvat to zkusit.
Abolitionist: Myslím, že jsi jednou řekl: „nemějte strach z vězení“. Jak těžké je vydržet vězení? Mluvil jsi s jinými vězni o tom, že jsi vegan/zvířeckoprávní aktivista, nebo sis to nechával pro sebe? Jaké to bylo, být s lidmi, kteří se ani v nejmenším nestarají o práva zvířat?
Keith Mann: Raději jsem se stranil a vybíral si, s kým se přátelit. Tak se chovám i tady. Byla hromada příležitostí probírat tato témata a objevilo se i pár konvertujících, ale vězení opravdu není ideálním místem pro získávání soucitu k jiným. ALF vězeň je v průměrném kriminále tak trochu novinkou a všichni chtějí moci říct, že jednoho potkali! Pamatuju se, jak se mě donekonečna ptali, když mě poprvé před lety zavřeli, kolik jsem dostal za svojí „práci“ a výsměšné pohledy, když jsem jim řekl, že jsem to udělal, protože to bylo správné. Během týdnů se tenhle postoj ztratil, když mi pořád chodilo dost pošty a jejich kontakt s vnějším světem pohasnul na vzpomínky.
Vězení není nic, čeho by se měl člověk bát. Pokud se bojíme následků svých činů, děláme medvědí službu zvířatům. Tak jako u většiny věcí v životě, strach je horší než realita a pokud bychom všichni byli schopni překonat svůj strach z vězení, z obětování vlastní svobody pro větší věc, protože by nebyli schopni nás zastavit v dosažení osvobození zvířat. Bohužel musíme podstoupit trochu nepohodlí, abychom dosáhli rozdílu, tak to je. Muset žít tak blízko k tolika lidem, kteří se nestarají o zvířata, je jednodušší díky obrovské podpoře, kterou osvoboditelé zvířat získávají od širšího hnutí. To je něco, na co můžeme být pyšní.