Podvratné distancování se

Přebíráme text z Voice of Anarchopacifism

Avšak na rozdíl od nich s tím, že s textem bezvýhradně souhlasíme. Dá se krásně aplikovat i na tuzemskou zvířeckoprávní scénu, kde “aktivistům” jde více o to, kde koupí levné tofu, kam na dovolenou a kde se nechat vyfotit, místo toho, aby aktivně přispěli k osvobození zvířat, na které je nakonec nahlíženo jako na příliš radikální…

Komentář VAP

Zveřejněný text je určen k interním i veřejným diskuzím Není vyjádřením ideových vizí „Volné komunity VAP“ a je pouze jedním úhlem pohledu. Některé úvahy jsou nám dokonce naprosto cizí a jsou na hranicí pro nás akceptovatelné. Mnohé úvahy (obvzláště ty vycházející z nihilisticko-egoistického proudu) považujeme  za nebezpečné a naprosto nepřijatelné. Text glorifikuje a chvílemi zjednodušuje některé anarchistické ideové proudy. Na druhé straně značně nesmířlivě hodnotí zvláště „občanský anarchismus“ a používá mnohdy iracionální argumenty. Přes naše velké výhrady k obsahu tohoto textu, necítíme právo omezit tomuto názoru jeho právo zaznít.

Komentář překladatele

Soubor textů “Anarchy – Civil or subversive” z něhož byl převzat následující text, představuje ve své pro někoho možná “zbytečné” či “přílišné” kritice jedné z významných tendencí současného aktivistického a antiautoritářského hnutí důležitý zdroj námětů k diskuzím, na jejichž konci by mohlo stát živé a zdravé hnutí, dostatečně silné k tomu čelit sílícímu tlaku jednak represivních složek a jednak normalizačním tendencím kapitalistické společnosti. Navzdory tomu, že vychází převážně z britských reálií, vystihuje do velké míry také některé současné problémy tuzemských aktivistických proudů. Texty sjednocuje kritika idey “civilního” či v našem překladu “občanského” anarchismu, jenž je zde pojat jako jistá forma občanského aktivismu – do něhož ostatně velmi často přechází. Občanská společnost, jakkoli je v současné době vzývána jako naše jediná záchrana před dravostí kapitalismu, ve skutečnosti slouží demokraticko-kapitalistickém systému jako jeho „neziskovka“, která jednak pomáhá udržovat dojem falešné naděje na zlepšení či jakési možnosti ho konfrontovat a jednak ho pomáhá činit snesitelnějším a tím ho pomáhá udržovat při životě. Mnozí anarchisté se, celkem pochopitelně, podílejí na chodu různých organizací, které si kladou za cíl právě takové otupení ostrého nože, kterým si systém neustále ukrajuje z koláče tvořeného lidmi a jejich životy. Tito a další lidé, kteří se občansky angažují, vidí – a celkem oprávěně – v některých akcích radikálnější části hnutí snahy poškodit jejich vlastní práci a nadějné vyhlídky na nějaký uspokojující výsledek. Těmito částečnými vítězstvími však hnutí z dlouhodobého hlediska platí vysokou cenu a ztrácí svůj potenciál na skutečnou změnu. Kapitolou samou o sobě je potom vztah k médiím středního proudu, ať už jde o veřejnoprávní či soukromé subjekty – budováním „příznivého“ obrazu u veřejnosti bývá často přistupováno na hru, jejíž pravidla jsou nastavena způsobem, který nám nikdy nedovolí vyhrát a nechává nás jen slabší a rozdělené.
Překladem textu „Subversive disassociation“ si neklademe za cíl jakkoli soudit některou část hnutí či adorovat jinou, ale právě podrobit kritice takovéto tendence, které jsme v něm v poslední době pozorovali a které dosáhly svého vrcholu zejména v obdobích následujících po policejní akci Fénix. Bylo nám líto pozorovat, jak se hnutí, od něhož by člověk očekával jednotu více, než kdykoli předtím, pod tíhou policejní šikany obrací proti sobě samotnému, fragmentuje se a pomalu vytrácí do vzpomínek na „lepší časy“. Z dnešního pohledu můžeme snad už říct, že tento proces měl minimálně zčásti určitý ozdravný účinek, jelikož obnažil problémy či antipatie, které se do té doby skrývaly pod povrchem, a umožnil se s nimi alespoň zčásti vyrovnat. Tento text má být proto jednou ze snah v pokračování tohoto procesu a naše komunita přivítá jakékoli reakce a komentáře, které tento (a následující texty) vyvolají.

Konec státu, ať žije anarchie!

 

 

diskuze

 

 

Podvratné distancování se (Subversive disassociation z publikace “Anarchy – Civil or Subversive?”)

Kritika „občanského anarchismu“ tak, jak byla podána v několika krátkých textech nihilisticko-egoistickými soudruhy z Dark Matter
Publications (1) a v článku Venona Q Scandalous Thoughts (česky Skandální myšlenky) oživili tak potřebnou kritiku typicky (nikoliv
pouze) britského myšlení. Tato kritika neměla být všeobjímající či dalekosáhlá, jelikož sestává jen z několika myšlenkových skic, ale
zcela zřejmě udeřila do citlivého místa. Přinejlepším po dekádu občanský anarchismus v Británii vylepšoval k dokonalosti své
spekulativní veřejné odsudky bez jakéhokoli zpochybňování, takže bylo velmi osvěžující vidět, že je mu pro jednou vyčiněnou. Následující
text si klade za cíl kritiku občanského anarchismus rozšířit, osvěžit ji a doplnit o některé mé vlastní myšlenky.

Jestliže je to akce, co představuje definující součást nové anarchistické praxe, jež je antitezí k „občanskému anarchismu“ cituji
zde CCF, které prohlašují, že „soudruzi, kteří korunují svá slova činy, představují ten nejideálnější počátek autentického dialogu mezi
jednotlivými tendencemi uvnitř anarchistického hnutí. To, čím pohrdáme, jsou reformističtí, falešní anarchisté, kteří pohodlí a
zbabělost učinili svou politickou teorií, jež následně idealizují.“

Občanský anarchismus není ani tak politický proud, jako spíše volné označení pro popis útočiště slabošství, reformismu a kolaborujících
jednotlivců, kteří používají anarchismus pouze jako pomoc pro útěk před společenskou represí a potřebou konat.
Není to tak, že bych s těmito lidmi nebo jejich občanskostí nesouhlasil kvůli způsobu jejich organizace nebo prostředků „přímé
akce“, které si vybírají, to je čistě na nich. Není to mou starostí, na rozdíl od toho, když se mi snaží vnutit jejich vlastní vůli.

Nemám nic proti masové organizace jako takové a jasně ji považuji za jeden ze základních principů téměř veškerých revolučních aktivit,
nicméně poté, co jsem byl poměrně blízce a po značný čas přítomen tomuto „občanskému anarchismu“ a když jsem měl navíc prostor posoudit
jeho současný vývoj a směřování, domnívám se, že má toto stádo vážné problémy s přijetím názorové rozmanitosti a pohledů, které odporují
„stranické lince“.

Jako anarchisté ve svých srdcích věří, nebo alespoň tak to velebí jejich propaganda, že lidská bytost, špatné zvíře, může být spravena
jejich politickým programem. Ponechme však tuto otázku pro tuto chvíli stranou. Zdá se, že jako anarchisté sdílíme více, než v čem se
rozcházíme, a připouštím, že podle jejich závěrů se mohou myšlenky občanských anarchistů shodovat se společenským povstáním, avšak
pochybuji, že se skutečně shodovat budou.

V Británii, jedna z klíčových hodnot občanského anarchismu se jeví být aktivistická politická práce výsledkem jako takovým, spíše než aby
byla pojata pouze jako cesta ke konkrétnímu závěru; tedy, místo posunu směrem ke společenskému konfliktu a povstání, umisťuje občanský
anarchismus sám sebe do malého prostoru v mediálním/politickém spektáklu a z větší části se tak vyhýbá potřebě dát v risk sám sebe.
To je možné také proto, že „demokracie“ jako koncept byla kompletně zneužita v rámci neoliberálního projektu, pro který měla vyprat jeho
špinavý obraz, a že návrat ke skutečné a participativní demokracii (či občanství a občanském podílu na vládě) začíná být nahlížen jako
radikální (ačkoliv není). Anarchismus v této podobě se nehlásí ke své vlastní síle odporu, ale stává se nerozlišitelným od demokratických
politik, u nichž předstírá, že je přesahuje. Občanský anarchismus na společenské rovině nikdy nevytvoří významnější konflikt, jelikož nemá
žádnou konkrétnější podobu, jen následuje stopy davu před sebou a závistivě se opírá do těch, kteří si dovolí odepřít poslušnost zbytku.

Tyto skupinky, jelikož jsou často natolik pohlceny snahou ochránit svou vlastní existenci tváří v tvář společnosti, přejímají tu nejméně
problematickou mocenskou pozici a jednoduše fungují jako jako zájmová skupina pro ty nejmarginálnější jedince, kteří jsou izolovaní a
hledají moc. Skrze psychologické nahrazení moci mechanismem „formální“ organizace je tu snaha skrýt špatné fungování politickou argumentací.
To je představováno odvrhnutím, cenzurou a pomlouváním jedinců a skupin, které nemohou ovládat či alespoň ovlivnit, stejně jako snaha
řídit chování ostatních.

Občanský anarchismus se vrhá na každého anarchistu/ku či aktivistu/ku, kteří si dovolí odmítnout skupinovou názorovou linii a organizovat se mimo “akceptovatelné hranice”; a také podobně jako jakákoli jiná politcká skupina i tato projevuje postupně tendence ke stejnorodosti, centralizaci, hierarchii, přenášení rozhodovacích pravomocí na jiné a v neposlední řadě také k cenzuře – ačkoliv povětšinou převlečené za “konsenzus”.

Navzdory často zdůrazňovanému prohlašování těchto způsobů organizace za radikální, opak je pravdou. Jestliže tedy někteří anarchisté nacházejí sílu v tomto, domnívám se, že jsou naivní ohledně toho, proti čemu bojují. Kapitál určitě už není něčím, s čím lze bojovat na “pracovišti”, nebo v rámci nějaké “komunity”, tedy pokud jsem ovšem mylně nevyhodnotil poslední tři dekády globální hospodářské restrukturalizace a proměny třídního složení jako vítězství klasických anarchistických metod.

Mohu se mýlit, ale nevidím žádnou budoucnost pro tradiční formy anarchistické organizace, jelikož sociální model, na němž závisely, byl nejenže poražen kapitalismem, ale navíc se změnily i podmínky, za kterých měly nějaký význam. Tato skutečnost mě vede k dalšímu bodu – co je revolučního, nebo dokonce anarchistického na přejímání marxistického a levicově-komunistického smýšlení? Nejsem si jistý, ačkoliv při zpětném ohlédnutí se za posledními dvaceti lety mých vlastních zkušeností bych řekl, že “ne moc”. V několika posledních letech anarchisticko-insurekcionalistické skupiny vytvořily mezinárodní destruktivní solidaritu, vznikla nová generace městského boje. Je směšné si myslet, že takovéto skupiny přišly “odnikud” a že nemají žádný pozitivní význam. Metody a myšlenky občanského anarchismu byly dlouho irelevantní v bojích na místech, kde se v převážné míře vyskytuje (tedy pokud měly vůbec někdy někde nějaký význam), přesto ho však někteří prohlašují za historické dědictví a způsob praxe a teorie – a to je také počáteční bod mé nevraživosti vůči nim, společně s mým odmítáním přijetí “anarchistického” popření individuální akce a propagandy skutkem.

Myslím, že je správné říct, že plnost anarchistické praxe – od organizování se na pracovišti, až po násilné skutky, je těmito skupinami občanských anarchistů redukována pouze na ty metody, které nejsou považovány za “znepřátelující” si demokratickou společnost. Toto není vidění “sociálních” anarchistů klasické éry a oni nemají žádné právo tvrdit, že mají historickou legitimitu. Závěrem tedy je, že se také považuji za protivníka fikce občanského anarchismu a jeho cílů. Ačkoliv se tento krátký text nesoustředí na sociální aspekt boje v jeho celosti a je psán v dobré víře pro ty, kteří si dají tu práci a zkusí porozumět mým názorům. Tento text je jednoduše krátkou polemikou a není ani nijak zvlášť obsáhlý, ani souvislý ve svých východiscích. S vědomím těchto skutečností bych vyjmenoval několik názorů, pocházejících od anarchistického “managementu” v Británii i jinde:

– “Nebezpečné” publikace a anti-sociální myšlenky, zejména potom ty anti-civilizační, jsou zakázány.

– Uplatnění tvého práva na akce a život v odporu, sabotáž a útok je zakázáno.

– Vyjádřování solidarity s některými konkrétními anarchistickými vězni a skupinami (často označovanými za teroristy) je zakázáno.

Pokud je to, co očekáváš od živých revolučních tendencí, odvaha, diskuze, debata a výměna, budeš zklamaný, jelikož občanský anarchismus nezajímají tvé názory, pouze tvůj souhlas a poddajnost. Pokud zrovna neodvracejí zrak zatímco jsou jejich soudruzi uvězňováni, často sami s represemi pomáhají, jelikož opovrhují myšlenkou na to, že by mohli být v médiích špatně pochopeni a neschvalují anarchisty praxe pro jejich akce. Ti však nereprezentují nikoho jiného než sami sebe a jejich skutky náleží čistě jim samotným, nikoliv hnutí – a to je ten problém.

Věnuji tento text všem, kteří jsou vyšetřováni a drženi ve vazbě v Itálii.

(přeložil a zpracoval L.)


Odkazy
1. Podívejte se na: Anarchy in the UK : August Riots 2011
(Dark Matter Publications)
2. Podívejte se na: ‘Scandalous Thoughts – some notes on civil anarchism.’
Označené jako “útok na samotný anarchismus” jedním hloupým členem Italské anarchistické federace na webu libcom.org.

This entry was posted in K dalšímu čtení. Bookmark the permalink. Both comments and trackbacks are currently closed.
  • Archives