Rychlé zabití zvířete v přírodě je mnohem méně kruté než velkochovy. Nicméně to ignoruje skutečnost, že základním právem zvířete je nechat ho na pokoji, aby mohlo vést svůj vlastní život. Pokud je naší skutečnou obavou udržet zvířata před hladem, pak bychom neměli lovit, ale podniknout kroky, aby se snížila plodnost zvířat. Také bychom měli zachovat vlky, pumy, kojoty a další přirozené predátory. Ve skutečnosti je mnoho jeleních stád a kachních hejn pečlivě udržováno (uměle manipulováno), aby produkovaly další a další zvířata, která lovci mohou zabít. Pokud by z nějakého důvodu mělo být potřebné zvíře zastřelit, měli by být využiti dobří střelci. U těch je pravděpodobnější, že zvíře zabíjí rychle, ne, že ho jen zraní, a měli by vybrat ta, která vypadají nemocně či v bolestech, ne jen náhodně střílet.
Tento pohled může být udržován jen těmi, kdo nejsou seznámeni s moderními metodami produkce masa. Během transportů, při kterých bídně umírají miliony zvířat, dochází k velkému stresu. A přístup dopravníkového pásu k procesu porážky působí, že zvířata bojují o své životy, zatímco zažívají agonii strachu ze smrti. Jen lidé, kteří nikdy neviděli tento proces, mohou věřit, že necítí žádnou bolest či že si nejsou vědoma toho, že jsou zabíjena.
Jedním bodem, kterého si mnoho lidí není vědomo, je, že drůbež je vyjmuta z požadavků zákona o humánní porážce. Nosnice obvykle nejsou před porážkou omráčeny. Další výjimkou ze zákona jsou zvířata zabíjena podle podmínek košer (viz otázka #49).
Ale i pokud není zapojeno žádné utrpení, nemůže být zabíjení citlivých, inteligentních zvířat v širokém měřítku (více než šest miliard každý rok jen v USA) považováno za morálně správné, obzvláště pokud je dnes prokazatelně jasné, že konzumace zvířecího masa je nejen nepotřebná, ale i lidem škodlivá. Spolu-savci nejsou jako kukuřice nebo mrkev. Abychom s nimi zacházeli, jako kdyby byla, znamená udržovat nuznou morálku, která není založena na racionalitě, ale na pouhé tradici. –DVH
Dokonce ani proces zabíjení není tak čistý, jak máme věřit. Každá metoda s sebou nese silné pochyby o své „humánnosti“. Například uvažme zabití elektrickým proudem. Rutinně podáváme anestetika lidem, kteří podstupují terapii elektrošoky, kvůli jejím bolestivým účinkům. Uvažme ženickou sekeru. Dokonalý, instantně smrtící zásah vyžaduje velkou zručnost. Touto zručností vládne jen pár lidí a mnoho zvířat tak trpí kvůli nemotornosti, s kterou je tento proces prováděn. Uvažme košer porážku, kde je zvíře zavěšeno a vykrveno k smrti bez předchozího omráčení. Během věšení mu často prasknou klouby a smrt je pomalá a vědomá. Představa čistého, bezbolestného zabití je fantasií vyhlašovanou těmi, kdo mají zájem na pokračování těchto praktik. –DG
Zpět na Zemědělství