Osvoboditelé se zřekli lidí. Cíl obrátit lidi na etičtější, citlivější bytosti schopné respektování práv zvířat na život jim přijde nemožný. K tomuto závěru došli ze dvou příčin. Prvním je, že není v povaze většiny lidí respektovat nelidský život. Druhým, zneužívání zvířat je podstatným rysem naší společnosti. V této kapitole vysvětlím první důvod, druhý si nechám pro tu další.
Když přemýšlíme nad způsobem, jakým bychom měli zacházet se zvířaty, přemýšlíme nad etickými principy. Etika je obvykle předkládána filosofy, kteří apelují na rozum lidí odůvodněnými argumenty o tom, jak by se lidé měli chovat. Nicméně osvoboditelé věří, že intelektuální přístup ke změně etických, či morálních, přesvědčení lidí je odsouzen ke zkáze. Je to proto, že etika má jen málo co do činění s rozumem.
Veškeré uvažování světa se nedostane k člověku, který je zabrán do určitého chování. Lidská mysl má ohromnou schopnost uzavřít se před vším uvažováním a izolovat se od morálního argumentu.
Lidé jednají podle svých srdcí, ne hlav. To ví každý obchodník. Prodávají pocity, které zakoupená věc přinese. Děti tuto techniku také znají. Uplakaná žádost je mnohem účinnější než rozumnost při donucování rodičů podřídit se přáním.
Lidé dělají věci, které v nich vyvolávají dobrý pocit, a vyhýbají se věcem, které v nich vyvolávají ten špatný. Svůj rozum používají jen na ospravedlnění pocitů.
U etiků to není jiné. Filosofové, tak jako kdokoliv jiný, začínají s pocitem toho, co je správné, intuitivním smyslem toho, co by mělo být, a pak se snaží rozvinout argumenty, které ospravedlní ty původní pocity. Nefilosofové v široké veřejnosti, kteří se zajímají o etické principy s ohledem na to, jak se chovat k ostatním, jsou přitahováni těmi filosofickými teoriemi a argumenty, které odráží a potvrzují to, co už za správné považují.
Intelektuální argumenty tedy nejsou při přesvědčování lidí, aby s nelidmi zacházeli s respektem, účinné, pokud lidé už necítí, že si nelidé tento respekt zaslouží3.
Většina lidí ani neodpovídá na intelektuální argumenty týkající se etiky. Když se jich například zeptáte, proč jedí zvířata, odpoví: „Mám rád tu chuť.“ Pokud je slovy přitlačíte ke zdi a ukážete jim, že v zacházení s lidmi a nelidmi si nepočínají konzistentně, že jsou pouhými speciesisty, řeknou: „Tak jsem speciesista. Jsem nekonzistentní! Uznávám to.“ Dokonce i po té, co jim ukážete, co je prováděno zvířatům ve velkochovech a na jatkách, a dokonce po té, co jim vysvětlíte, že každý rok jsou tímto způsobem popraveny miliardy zvířat, i tak budou pokračovat v konzumaci masa, možná odvrátí oči, když budou procházet kolem zvláště groteskního řeznictví. Je zcela jasné, že jejich chování není otázkou nevědomosti. A přesto jsou vaše slova ignorována. Proč?
Argumenty nemění chování lidí. To dokáže jen změna v pocitech.
Jako jednoduchou ilustraci této pravdy používají osvoboditelé příklad zaměstnanců jatek. Je zřejmé, že tito zaměstnanci vědí, co dělají. Říkat jim fakta o popravování zvířat nemá smysl. Oni tato fakta prožívají. A přesto stále poráží zvířata. Proč v tom pokračují?
Osvoboditelé tvrdí, že je to proto, že i když vědí, co dělají, necítí to.
V důsledku toho se osvoboditelé domnívají, že je zbytečné používat etiku jako „důkaz“ toho, že by mělo nebo nemělo být respektováno právo zvířat na život. Jediné, co člověk může říct, je, že má pocit, že vykořisťovat zvířata je špatné, nebo že cítí, že je přijatelné využívat zvířata pro lidskou potřebu. Zbytek argumentu je pozlátko, myšlenkové hry na ospravedlnění toho, že naše pocity jsou těmi správnými.
Proto osvoboditelé usuzují, že zvířata nikdy neosvobodíme tím, že budeme s násilníky mluvit o etice.
S rizikem, že se sami budou zdát filosofičtí, uvážili osvoboditelé otázku: „Proč někteří lidé respektují zvířata a jiní ne?“ Aby na ni mohli odpovědět, vědí, že musí oslovit hlubší otázku: „Proč lidé vůbec berou v potaz potřeby druhých?“
Osvoboditelé věří, že člověk myslí na druhé, jen pokud to ovlivňuje jeho pocity, zvláště jeho pocity bolesti a potěšení.
Pokud máme někoho rádi, trávit s ním čas nám činí potěšení. Naše chování k němu je motivováno potěšením, které nám působí. Stejně tak budeme motivováni vyhýbat se osobě, která nám působí bolest.
Dokud nás někdo může potěšit nebo nám ublížit, dokud ovlivňuje naše životy, budeme uvažovat nad tím, jak s ním jednat.
Pokud jsou bolest i potěšení motivací, měli bychom se ptát, která je silnější. Osvoboditelé poukazují, že práce teoretiků morálního vývoje jako Maslowa, Eriksona a dalších naznačují, že lidé musí nejdříve dosáhnout určité úrovně bezpečí a uspokojit své základní potřeby, než mohou dosáhnout na vyšší úrovně osobního uspokojení a štěstí. To znamená, že předpoklady šťastného života jsou plný žaludek, teplo a přístřešek. Pokud nejsou tyto základní předpoklady splněny, pociťují lidé bolest a s ní spojený pocit, strach. Stravováni bolestí a strachem se nemohou lidé vyvinout ve šťastné, spokojené lidské bytosti.
Navíc, bolest a strach mohou způsobit, že vysoce morálně rozvinutý člověk může jednat podle nejnižší úrovně sobeckého uspokojení základních potřeb. Nejštědřejší, nejsoucitnější, nejpřátelštější člověk se může změnit ve vražednou bestii pod těmi správnými podmínkami strachu a bolesti. Osvoboditelé usuzují, že je to proto, že na základní, elementární úrovni je bolest větší motivací než potěšení.
Říkají, že osobní úvaha podporuje tento bod. Příklad, který používají, je, že si toho příliš neužijete, když vás bolí hlava. Bolest přemůže potěšení. Když jste nemocní a cítíte bolest, vaše pozornost k ostatním mizí a odhalí základní vlastní zájem v uzdravení se. Z biologického hlediska to dává smysl. Bolest říká organismu, že mu hrozí nebezpečí poškození, v nejzazším i smrti. Potěšení se stane luxusem, který si organismus nemůže dovolit, dokud nebudou jeho základní potřeby přežití opět uspokojeny.
Z toho důvodu osvoboditelé věří, že při motivaci lidí je bolest mocnější než potěšení. Strach je složkou bolesti a je extrémně úspěšný v ovládání chování lidí. Strach je formou emoční bolesti. Na rozdíl od fyzické bolesti může strach motivovat lidi, aniž by byl spojen s fyzickým kontaktem. A strach je používán k udržení lidí pod kontrolou.
Kupříkladu strach z vězení odrazuje mnoho lidí od neuposlechnutí zákonů. Vrstevnické skupiny ovládají své členy strachem z odmítnutí. Finanční úřad ovládá daňové poplatníky pomocí strachu z auditu. Inzerenti se snaží v myslích spotřebitelů vytvořit potřebu výrobku a strach využívají, když naznačují, že bez uspokojení této potřeby budou lidé trpět.
Někdy jsou lidé samozřejmě svých strachem postrkováni do opačných směrů. Někdo například může věřit, že jezení masa je nezdravé, a přeje si masu se vyhýbat ze strachu, aby nebyl nemocný. Na druhé straně se může tento člověk bát, že přijde o svého masožravého partnera, protože mu přijde příliš odlišný a extrémní. U této osoby bude záležet, který ze strachů bude větší.
Každý, kdo má zájem na ovlivňování lidí, používá strach jako nástroj manipulace. S tímto postřehem na mysli se osvoboditelé domnívají, že změna lidského chování vyžaduje, aby se strach, a tedy bolest, z provádění nežádoucí aktivity stal větším než bolest a strach z jejího neprovádění.
Osvoboditelé se domnívají, že ve smyslu zastavení zneužívání zvířat dává větší smysl, aby se lidé báli, co se jim stane, pokud budou nadále zneužívat zvířata, než s nimi diskutovat o etických dopadech jejich činů.
Pro osvoboditele jsou tedy strach a bolest primární motivací lidí. Co se týká slabší, ale opravdové, motivační síly, je zřejmé, že lidé získávají potěšení od těch, koho mají rádi, a chovají se k nim odlišně, než k těm, koho rádi nemají. Proč mají lidé někoho rádi a jiné ne?
Osvoboditelé věří, že je to naší schopností identifikovat se s ostatními, což je jen jiný způsob, jak říct, že naše schopnost empatie k jiným je tím, co určuje, zda je budeme nebo nebudeme mít rádi.
Empatie je pocit, při kterém věříme, že cítíme, co cítí druhý. Nemá nic společného s rozumem, ale se srdcem, a proto je jeho účinek na naše chování opravdový a mocný. Je to způsob, jakým vidíme naše spojení s ostatními a jak se identifikujeme s realitou.
Bez empatie nedokáže cítit náklonnost k druhým. Je základem přátelství a lásky. Je to dobrý pocit. A potřebujeme ho.
Podle osvoboditelů je láska, nejpříjemnější forma empatie, druhou největší lidskou motivací, před ní je jen bolest a strach.
Osvoboditelé říkají, že důvodem, proč potřebujeme lásku a empatii, je, protože se všichni na světě cítíme sami. Lidé jsou odcizeným druhem, nejistým svým spojením se zbytkem přírody. Jde o děsivý svět, pokud nemáte ponětí, jak se chovat, žádné vnitřní instinkty, které by vám řekly, co je zdravé nebo škodlivé. Pokud bychom měli takové znalosti, nepotřebovali bychom etiku nebo náboženství, aby nám říkaly jak žít. Obojí se snaží upravit lidské chování a naše místo ve světě. Od chvíle, kdy se objevili lidé, objevila se i náboženství a morální zákony snažící se dát smysl chaosu lidské existence. Tato základní existenční nejistota činí lidi osamělými a vyděšenými. Přátelství je vítanou úlevou.
Na druhé straně této existenční mince najdeme potřebu pocitu kontroly ve světě. Osvoboditelé věří, že otázky moci a kontroly ovládají životy většiny lidí. Pokud lidé nedokážou ovládat své vlastní životy, pak se pokusí ovládat životy druhých.
Lidé se obávají být mimo kontrolu, protože být mimo kontrolu je bolestivé. Snažíme se cítit, že ve světě budeme v pořádku, že prostředí není nepřátelské a že naše potřeby budou uspokojeny. Snaha o kontrolu nad druhými je jedním ze způsobů, jak lidé ve svých myslích dosáhnou klamného pocitu klidu, že svět je bezpečným, zvládnutelným místem.
Láska k druhým a moc nad druhými se vzájemně vylučují. Nemůžete milovat toho, koho vykořisťujete, nebo vykořisťovat toho, koho milujete.
Tento paradox většina lidí uchopí pomocí milování některých a ovládání jiných. A protože kontrola je často vykořisťovatelská, vyžaduje, abyste cítili malou nebo žádnou empatii k těm, které ovládáte, abyste se vyhnuli utrpení s nimi, zatímco je vykořisťujete.
Pro ilustraci používají osvoboditelé příklad nacistických doktorů, kteří během dne prováděli ohavné pokusy na Židech a v noci se chovali jako milující manželé a otcové. Lidé označují skupinu jako „jinou“ s rasou, národností, pohlavím nebo druhem jako základem pro odlišnost a považují takovou skupinu za nehodnou empatie a tedy za rozumný cíl vykořisťování. Dokud mají lidé nějakou jinou skupinu, s kterou se mohou identifikovat a u které najdou empatii a lásku, pak mohou uspokojit svou potřebu náklonnosti. Rozdělením skupin tímto způsobem si lidé umožní cítit potěšení z lásky u jedné skupiny a zmenšení bolesti skrz vykořisťování jiných skupin.
Skupiny, ke kterým jsou laskaví, sestávají z lidských bytostí, především těch, kteří mají stejnou nebo vyšší moc. Ti, které vykořisťují, jsou obvykle bezmocní, neschopní oplatit agresi, což je případ nelidských bytostí.
Toto je důležitým bodem přesvědčení osvoboditelů, který zaslouží zdůraznění. Rozpor mezi strachem a potěšením, kontrolou a empatií, se odehrává následujícím způsobem. Pokud máte moc nad jinými, nemusíte se jich bát. To znamená, že s nimi můžete zacházet, jakkoliv chcete, vykořisťovatelsky nebo slušně, a jim nezbyde, než to přijmout. Pokud s nimi budete zacházet vykořisťovatelsky, nemohou než trpět. Pokud s nimi budete zacházet slušně, mají na výběr vaši slušnost opětovat. Protože máte větší moc, budou s vámi s největší pravděpodobností vždy jednat slušně, nebo dokonce i lépe, než si zasloužíte, což je druhem sebevykořisťování, bez ohledu na vaše zacházení s nimi. Ve zkratce, máte všechnu moc a rozhodujete.
Na druhé straně, pokud ostatní mají stejnou nebo vyšší moc než vy, role se obrátí. Vaše zacházení s nimi je přizpůsobeno stálým vědomím, že laskavost i agresi mohou oplatit a že pokud jde o agresi, můžete prohrát. Strach z odvety vás udrží na uzdě. Samozřejmě, pokud máte mocnější jedince rádi a přejete si s nimi zacházet slušně, tím líp. Ale nebudete s nimi zacházet jinak než slušně a možná se uchýlíte i k vykořisťování sebe sama a nabídnete jim více, než si zaslouží, jako určitou pojistku, která uklidní váš strach.
Tedy abychom to shrnuli: ti, kteří mají moc, mají na výběr, jak s ostatními budou zacházet, beze strachu, že by jim ostatní mohli oplatit zlo zlem. Ti bez moci jsou strachem donuceni přizpůsobit se přáním mocných. Jinak řečeno, lidé spolu jednají podle stavby hierarchie. To znamená, že svoboda, rovnost, bratrství nejsou přirozenými lidskými sklony. Pro většinu lidí je to „bij, nebo budeš bit“.
Když si lidé vybírají skupiny k vykořisťování, jsou nejslabší nejsnazším cílem. Nelidská zvířata sama nemají žádnou moc, jak odpovědět na lidskou agresi a vykořisťování. Zvířata jsou bezmocná a musí trpět lidskou vládu nad svými životy.
Protože lidé považují zvířata za objekty nehodné empatie, nepřipouští bolest, kterou jim působí. Vyloučili zvířata z množiny cítících bytostí schopných trpět a mít vlastní zájmy. Tito lidé jsou tedy bezcitní k jejich výkřikům a bolesti. Je to právě tato bezcitnost, co dovoluje tyranům v noci spát a ve dne zabíjet4.
Osvoboditelé věří, že lidé berou v úvahu potřeby jiných, jen pokud to ovlivňuje jejich potěšení nebo bolest. Ti s empatií ke zvířatům zvířata respektují. Mají potěšení z identifikování se s nelidskými bytostmi a těší se, když je vidí svobodné. Lidé jako osvoboditelé respektují všechny bytosti jako rovnocenné členy rodiny života, oprávněné ke svému okamžiku na planetě. Místo toho, aby se na zvířata dívali jako na objekty kontroly, se na ně dívají jako na objekty lásky. Osvoboditelé uspokojují svou potřebu kontroly soustředěním se na své vlastní životy a zavázáním se k životnímu stylu s důsledným respektem ke všem bytostem.
Proč se u některých lidí rozvine empatie ke zvířatům a u jiných ne? Osvoboditelé věří, že to záleží na tom, kdo jsou, jaké jsou jejich životní zkušenosti, jak otevřená jsou jejich srdce a jak jsou přitahováni krutými společenskými institucemi. Co z některých lidí dělá rasisty nebo sexisty? Stejné síly fungují i u našeho zacházení se zvířaty.
Pro osvoboditele to znamená, že pokud necítíte empatii se zvířaty, alespoň do určité míry, pak neporozumíte argumentu o respektování jejich autonomie. Navíc zvířata jsou bezmocnou a snadnou kořistí lidské kontroly, protože se nemohou bránit.
Osvoboditelé věří, že tyto dva faktory jsou hlavními překážkami ve změně lidského chování vůči zvířatům. Dopad těchto překážek udělal z lidských dějin nepřetržitý odkaz zneužívání a vykořisťování zvířat. Lidská brutalita ke zvířatům a dokonce i k lidem, kteří se nedokáží bránit, byla skutečností života od počátku času. Osvoboditelům je zřejmé, že překážky, které lidem brání rozvinout svou citlivost ke zvířatům, jsou nepřekonatelné.
Poučení, které osvoboditelé získávají ze svého studia lidské povahy, je, že jediným způsobem, jak zastavit útlak zvířat, je vytvořit strach z odvety za takové činy. Zvířata to sama nedovedou, ale potřebují osvoboditele, aby jednali jako jejich zástupci.
Jinými slovy věří, že logika nepomůže, protože lidé jsou k utlačování druhých motivovaní svými srdci, ne rozumem. Odveta je jediným účinným prostředkem. Strach a bolest z odvety může vyvážit existenční strach, který měla uspokojit kontrola nad zvířaty. Jen pokud se slabí stanou silnými, začnou se vykořisťovatelské lidské mysli chovat slušně.
Buď budou zvířata respektována, protože je lidé milují, nebo budou respektována, protože se lidé bojí, co se jim stane, když se k nim nebudou chovat uctivě. To je pravidlo, které osvoboditelé používají k porozumění toho, jak lidé jednají s ostatními. Protože se zvířata sama nemohou mstít za lidskou agresi a vykořisťování, je na to na jejich osvoboditelských zástupcích, aby to udělali za ně.
Dovolte, abych se zabýval některými námitkami k osvoboditelskému argumentu. Jednou námitkou může být, že mnoho lidí dokáže „milovat“ zvířata, ale stále být ochotno, a dychtit, zabít je kvůli jídlu. Znám například farmářku, která chová prasata, a „miluje“ je od selátka až do řeznictví. Také si po dobu dvou let nechává telata jako mazlíčky a pak je „strčí do mrazáku“. Mohou lidé „milovat“ zvířata a ve stejnou dobu je vykořisťovat?
Samozřejmě, že ne, říkají osvoboditelé! Co tito násilní lidé ke zvířatům cítí, není láska. Lidé jsou motivovaní svými zájmy, snaží se maximalizovat potěšení a minimalizovat bolest. Pokud je nechat prase dospět potěšitelné, pak prase přežije. Ale jakmile snězení prasete dá někomu větší potěšení než ho nechat žít, pak si dej pozor, prase.
Tato otázka taky vznáší faktickou poznámku o empatii. Osvoboditelé se domnívají, že mnoho takzvaných „milovníků zvířat“ se ve skutečnosti neidentifikuje se zvířaty ani k nim necítí empatii, ale jen do zvířat promítají svá vlastní přesvědčení o tom, co by zvířata měla cítit.
Pro ilustraci argumentu osvoboditelů mám osobní zkušenost. „Milovníci“ koní byli smutní, že nějací nezodpovědní lidé nedostatečně krmili koně, a byli naštvaní, že policie s tím odmítala cokoliv dělat. Zdálo se, že jsou to lidé citliví k potřebám koní. A přesto mě překvapili, když jsem se zeptal: „Co si myslíte o kočárových koních, kteří po ulici sem a tam vozí turisty?“
Nepustili se do polemického výpadu a nezačali vysvětlovat, že takové zacházení s koňmi je otroctvím a ohavností. Místo toho odpověděli: „O tyhle koně je postaráno. Jsou dobře nakrmeni a hřebelcováni. A jsou to pracovní koně. Nemyslím si, že by byli šťastní, kdyby nemohli pracovat.“
Osvoboditelé by tento příklad vyložili jako ilustraci toho, jak lidé mohou sami sebe oklamat do myšlení si, že cítí empatii, když ve skutečnosti promítají své vlastní pocity a předpoklady o tom, jak by se druzí měli cítit.
Kolikrát jste pocítili intenzivní pocity po nějaké strhující události, a někdo vám řekne, docela mylně, že ví přesně, jak se cítíte? To je promítání. Je to jednání s ostatními uvnitř naší vlastní reality, místo snahy o proniknutí do jejich reality. Většina lidí nemá nejmenší ponětí, jak se ostatní cítí. Používají svůj rozum a předpokládají, že vědí, kdo jste a jak byste měli reagovat na určité situace.
Ale empatie není záležitostí rozumu. Je to způsob komunikace, který se odehrává beze slov. Je intuitivní. Osvoboditelé se domnívají, že ve společnosti, která podceňuje intuici a přeceňuje intelekt, není překvapením, že se u lidí nerozvinuly empatické dovednosti.
Proto někdo dokáže milovat prasata a přesto říct, že je v pořádku je zabít pro jejich maso. Pokud usuzují, že je to v pořádku, a promítnou tento pocit na prasata, pak mohou usoudit, že prasatům to také přijde v pořádku. Tuto iluzi dále podporuje neschopnost prasat verbálně odpovědět, vysvětlit, že pocity, které jim přisuzují, jsou mylné.
Osvoboditelé věří, že pravá empatie k druhým je obtížná. Vyžaduje trpělivost, klidnou mysl a ochotu vidět realitu jinak, než ji vidí ostatní. Tento úkol je dost těžký i s jinými lidmi. Kdykoliv přijdeme do kontaktu s jinou kulturou, připomene nám, jak málo druhým rozumíme. Najednou naše předpoklady o chování nefungují. Ale jednání s jinými lidskými kulturami je snadné vedle jednání s nelidskými kulturami. Chování myších bytostí, netopýřích bytostí a norčích bytostí je lidským bytostem skutečně cizí.
Osvoboditelé tvrdí, že vidět svět z pohledu nelidské bytosti vyžaduje, abychom se zbavili našeho antropocentrického způsobu posuzování jiných bytostí a věcí a rozvinuli naturocentrickou perspektivu. Takový pohled by umístil společné rysy mezi zvířaty do základu pro porozumění, a tedy v empatii. Možná nerozumíme chování všech ostatních bytostí, ale víme, že žijí na stejné planetě jako my a že jejich fyzická realita je stejná jako naše.
Čím víc se vidíme jako zvířata, propojená s dalšími bytostmi, stejně jako s rostlinami, potoky, kameny, mraky a celou přírodou, tím účinnější budeme v opravdovém získání vhledu do pocitů našich bratrů a sester.
Osvoboditelé si myslí, že pro většinu lidí je to náročný úkol. Osvoboditelé jsou přesvědčeni, že většina lidí žije ve svých vlastních světech a neví ani, jak jednat s ostatními lidmi. To vše je důsledkem jejich odcizení od přírody, včetně jejich vlastních povah jako lidských zvířat. Čím odcizenější lidé jsou, tím méně se dokážou identifikovat s ostatními, lidmi či nelidmi. Je to proto, že identifikování se vyžaduje pochopení sebe sama. Jednoduše řečeno, musíte rozumět sami sobě, než budete moci porozumět druhým.
Aby byla lidská empatie k nelidem ještě méně pravděpodobná, říkají lidem, jak se od zvířat liší. Máme duše, zvířata ne. Máme myšlenky a pocity, zvířata ne. Jsme stvořeni k obrazu božímu. Máme vládu nad ostatními zvířaty. Jsme vyvolenými bytostmi.
Dokonce rozlišení člověk/zvíře, které je institucionalizované v hnutí za práva „zvířat“, naznačuje, že se od nelidí lišíme. Lidé se ve skutečnosti považují za nezvířata. Jak si může někdo rozvinout empatii k jiným, kteří jsou dle definice rozdílní? Osvoboditelé tvrdí, že je to nemožné.
Osvoboditelé jsou přesvědčeni, že empatie je potřebná pro morální chování. Překážky v rozvoji opravdové empatie činí morální chování vůči nelidským bytostem složitým dokonce i pro svědomité jedince, nemluvě o těch nezaujatých.
V tuto chvíli se může objevit další námitka. Pokud osvoboditelé říkají, že sebeodcizení je kořenem lidské krutosti, neměli by se milovníci zvířat možná zabývat lidskou bolestí s nadějí, že nějak lidstvo „uzdraví“? Výsledek uzdravení lidí by se mohl nakonec dostat až k pomoci utlačovaným zvířatům. Někteří lidé by jinými slovy řekli, že nemůžeme pomoci zvířatům, dokud se nebudeme zabývat lidskými potřebami.
Osvoboditelé říkají, že v této námitce byly použity dva mylné předpoklady. Prvním je, že lidé jsou v podstatě dobří. Směšnost této představy bude probrána v kapitole „Mýtus nenásilí“. Druhým předpokladem je, že takové uzdravení lidské povahy je možné, obvykle pomocí osvěty, rozumové diskuze, bezpodmínečné lásky a trpělivosti. O tomto klamu jsme již mluvili.
Osvoboditelé tento přístup považují za antropocentrismus v přestrojení. Snaha „uzdravit“ lidi, abychom zachránili nelidi, je marná.
Za prvé, osvoboditelé zvažují, že bolest, kterou působí potřeba kontroly, vyvstává z hluboké lidské existenční krize, něčeho, co nebylo vyřešeno od počátku psaných dějin. Lidé se na této planetě nikdy necítili doma. Naše odcizení je takřka definicí toho, co znamená být člověkem. Prostě nemáme odpovědi na tuto existenční krizi a nikdy nebudeme. To je příčinou naší vnější úzkosti a naší touhy po kontrole. Pomocí diskuze a osvěty to nezmizí.
Za druhé, trávit čas pokoušením se o „uzdravení“ lidstva je luxus, který si zvířata nemohou dovolit. Trpí dnes, dokonce, i zatímco toto čtete, ne po tisících, ale po milionech a milionech. Pokud si osvoboditelé skutečně přejí pomoci zvířatům bránit se, musí být přesvědčeni udělat cokoliv, co zvířata potřebují právě teď. A pro osvoboditele to znamená osvobození, ne poradenství a bezpodmínečnou lásku vůči jejich utlačitelům.
Možná stále nechápete pohled osvoboditelů na použití militantních taktik k zastavení utlačitelů zvířat. Dovolte mi vysvětlit jejich postoj příkladem, který rádi používají. Lidé jsou přesvědčeni, že použití síly, i smrtící síly, je přijatelné při napadení jako forma sebeobrany. Lidé také očekávají, že nevinný přihlížející pomůže oběti napadení, pokud pomoc potřebuje, i pokud by to vyžadovalo použití smrtící síly. V obou těchto případech lidé svolují s použitím síly na základě sebeobrany, ať už sílu použila oběť nebo její zástupce. Osvoboditelé jsou přesvědčeni, že jednoduše používají sílu v sebeobraně jako zástupci zvířecích obětí lidského útlaku.
Zvířata jsou mučena. Jsou bezmocná. Osvoboditelé se domnívají, že mají každé morální právo je bránit. A jsou přesvědčeni, že lidé nelidi mučit nepřestanou bez militantní intervence.
Někteří čtenáři s osvoboditeli možná nesouhlasí a trvají na tom, že dialog s tyrany je potenciálně užitečný. V reakci na to osvoboditelé poukazují, že i kdyby se lidé dali přesvědčit myšlenkami místo síly, faktem zůstává, že většina lidí se o morální otázky vůbec nezajímá. Bojovat se slovy místo síly je ztráta času. Lidé, kteří doufají, že použitím slov tyrany změní, neradi přemýšlí nad tím, že jejich úsilí bylo marné. Ale podívejte se na důkazy.
Test podle MBTI typologie je druh osobnostního testu, je velmi uznávaný, vážený a využívaný psychology. Pomohl psychologům určit, že obecná populace této země spadá do následujících přibližných kategorií osobnosti:
– 38 % lidí je orientováno na akci, jsou hluboce oddáni aktivitě, kterou dělají. V životě hledají „vervu“. Žijí v přítomnosti a mívají fyzická zaměstnání. Je pro ně důležité intenzivní, aktivní zapojení.
– 12 % lidí se zajímá o své intelektuální schopnosti. Jejich zaměstnání se obvykle týká vědy. Jsou pro ně důležité myšlenky a pečlivé přemýšlení.
– 38 % lidí se zaměřuje na povinnost a zodpovědnost. Zabývají se svým místem ve společnosti, respektují zákony a autoritu a jsou oddaní systému. Do této kategorie spadají účetní, bankéři a administrátoři. Je pro ně důležité udržení statusu quo.
– 12 % lidí se zajímá o seberealizaci a spiritualitu a ptají se po významu života a svém místě ve světě. Jsou pro ně důležité etické otázky a mezilidské vztahy.
Přirozeně, nikdo nepatří výhradně do jedné nebo druhé kategorie. Dochází k překrývání. Ale obecně existuje malá část veřejnosti, zhruba 12 %, která se zajímá o zvířecí otázky vytyčené v této knize. Samozřejmě, 12 % z 270 milionů lidí této země se rovná zhruba 30 milionům lidí, což je značné množství. To, že někteří z těchto lidí otevírají oči realitě zneužívání zvířat, dodává zvířecímu hnutí velký příval růstu a podpory. Odhaduje se, že 10 milionů lidí je členy zvířecích organizací. Pokud uvážíte, že tyto otázky byly jen před jedním desetiletím kuriozitou, zdá se momentum hnutí vskutku báječným.
Osvoboditelé jsou přesvědčeni, že v důsledku těchto nově zaujatých lidí v hnutí budou určité podniky ochotny změnit své postupy. Vegetariánské jídlo je dostupnější než dříve (i když většina údajně vegetariánských položek obsahuje mléčné produkty nebo vejce). Některé kosmetické společnosti se rozhodly své produkty přestat testovat na zvířatech. A dokonce i množství novinového, televizního a radiového zpravodajství o zvířecích otázkách vzrostlo, odrážejíc zvýšení povědomí. Důsledkem snah ovlivnit a vzdělat těchto 12 % populace se rozhodně dosáhlo změn.
Nicméně podle osvoboditelů jsou takové změny jen pozlátkem, ne podstatou. Restaurace, kosmetické společnosti a média se přizpůsobí spotřebitelské poptávce. Pokud se objeví zisk v uspokojení zájmů milovníků zvířat, pak se některé podniky přetrhnou, aby tuto mezeru zaplnily.
Než nenásilnému přístupu přiznáme více uznání, než zasluhuje, žádají nás osvoboditelé, abychom se zamysleli nad některými ze skutečných změn. Vegetariánství se stává populárnějším, přesto jde stále jen o malý segment populace, především díky zřejmým zdravotním výhodám pro lidi. Jinými slovy jsou vegetariány z antropocentrických a egocentrických důvodů.
Pokud lidé mění své chování z osobního prospěchu a ne z etických důvodů, vždy existuje možnost, že se znovu změní, pod vlivem dalšího prodejce zdraví a krásy. Masné a medicínské průmyslu toto vědí. Osvoboditelé se domnívají, že právě proto se tyto průmysly snaží udržet zneužívání zvířat. Šíří, že libové maso je dobré a nutné pro zdraví. Vědí, že lidé myslící na zdraví znovu začnou jíst maso, pokud jim řeknou, že je pro ně dobré.
A v tomto šíření jsou úspěšní. Podívejte se, kolik „vegetariánů“ se vrací ke stravě založené na masu ze strachu z nedostatku bílkovin nebo vápníku. Většina vegetariánů uzavře dohodu, s nadějí, že využije ty nejlepší rady obou táborů, a konzumuje mléčné produkty a vejce. Osvoboditelé se ptají: Je to skutečně vítězstvím pro zvířecí hnutí?
Jako další příklad uvažte trh s obuví bez krutosti. Obchody jako Payless nabízí umělé a látkové boty. Nenásilní milovníci zvířat pohotově tvrdí, že je to úspěch jejich přístupu. Osvoboditelé se ptají: Kolik lidí v hnutí však nosí kůži a staví módu před etiku? Je úspěch obchodů jako Payless zapříčiněn tím, že milovníci zvířat se vyhýbají kůži? Nebo je to proto, že umělé a látkové boty jsou levnější než ty kožené? Osvoboditelé se domnívají, že dnes jsou lidé přitahováni nízkou cenou zboží. Payless a další obchody oslovují lidi, kteří myslí na rozpočet. Proto se nazývá „Payless“ a ne „Cruelless“. (pozn. překl.: payless = zaplať méně, cruelless = bez krutosti). Proto se osvoboditelé zamýšlí, zda se zvýšená oblíbenost těchto obchodů dá kvalifikovat jako vítězství pro zvířata.
Na druhou stranu, prohlašují osvoboditelé, jen málo se změnilo v oblasti zvířecího výzkumu. Pokud něco, věci jsou ještě horší. Vznik technik genetického inženýrství otevřel nové cesty pro vykořisťování zvířat. Dnes je možné produkovat plemena myší a jsou patentovány s určitými genetickými vadami. Biomedicínské krveprolití proti zvířatům pokračuje v nezmenšené podobě, kromě trochu většího papírování, které vivisektoři musí podstupovat. Osvoboditelé poukazují, že navzdory rostoucímu povědomí o takovém zneužívání se milovníci zvířat nicméně sbíhají k lékařům, kteří jsou trénováni krvežíznivými vivisektory, a kupují si léky, které byly testovány na zvířatech.
Dalším selháním nenásilného hnutí je podle osvoboditelů lovecká situace. Když přijde na lov, nebylo podle osvoboditelů v posledním desetiletí prakticky nic významného dosaženo. Vlastně dnes máme zákony o obtěžování lovců, které brání zastáncům zvířat vstoupit do lesa a překážet při zabíjení.
Proč vivisekce a lov odolává pokroku, zatímco jiné oblasti jsou ke změně mnohem pružnější? Pro osvoboditele je odpověď jednoduchá. Spotřebitelé mají vliv na rozvahu spotřebitelsky zaměřených společností, jako jsou restaurace a výrobci kosmetiky. Je jim jedno, zda přidají položku bez krutosti na svůj seznam výrobků, jako když Burger King prodává vegeburgery vedle svých Whopperů.
Nicméně farmaceutické a medicínské průmysly vědí, že lidé budou konzumovat jejich produkty bez ohledu na testování na zvířatech. Jak jsme řešili výše, když lidé cítí bolest, jejich morálka jde často z cesty. Co se lovu týká, jde o izolovaný podnik, neovlivněný zájmy a předsudky běžných lidí. Lovci si kupují zbraně a střelivo ve specializovaných obchodech a platí licenční poplatky na podporu vládních agentur, které dohlíží na jejich revíry. Široká veřejnost má jen malý dopad na jejich aktivity.
Ve zkratce, osvoboditelé žádají, aby milovníci zvířat byli realističtí při posuzování úspěchů nenásilného přístupu při provádění změn pro zvířata. Pravda, byly provedeny nějaké změny. Ale osvoboditelé trvají na tom, aby lidé posuzovali tyto změny v kontextu dalších společenských vlivů, jako je ekonomika, a uvážili nestálé zájmy sebestředných spotřebitelů, jejichž hlavní starostí je osobní zdraví a dlouhověkost.
Podle osvoboditelů byly všechny změny, které byly pro zvířata provedeny, přímým důsledkem obrácení se na lidský egoismus. Popularita vegetariánství je jedním příkladem této skutečnosti.
Mnoho skupin bojujících proti zvířecímu výzkumu říká veřejnosti, že takový výzkum není dobrý pro lidské zdraví. Zastavte vivisekci, protože zabíjí lidi! Přístup Hanse Reusche je vyloženě tohoto druhu, protože odhaluje rozličné způsoby, jakými jsou lidé zabíjeni zvířecím výzkumem.
Legislativní iniciativy proti kožišnictví se musí odvolávat na riziko, že zvířecí pasti ublíží nevinným dětem nebo mazlíčkům, než aby upozorňovali na divoká zvířata, která mají tyto pasti zabít!
Pokusy zastavit útulkový prodej, kdy jsou zvířata prodávána výzkumným laboratořím, se musí odvolávat na to, zda použití těchto zvířat ve výzkumech může pomoci vylepšit lidské zdraví. Výsledkem je, že ti, kdo se snaží zastavit útulkový prodej, tvrdí, že zvířata z útulků mají chatrné zdraví a neurčitou zdravotní historii, což z nich dělá nevhodné kandidáty pro jakékoliv vědecky platné, reprodukovatelné studie. Skupiny jako Komise pro modernizaci medicínského výzkumu specificky útočí na zvířecí výzkum kvůli jeho neúčinnosti v pomoci lidem.
Kosmetický průmysl se zdá být na první pohled výjimkou k tomuto požadavku, že se zvířecí hnutí musí odvolávat na egoismus, aby dosáhlo změn. Ve skutečnosti není vůbec výjimkou. Kosmetické produkty jsou prodávány pro pocity a dojmy, které svým uživatelům přináší. Bojovníci proti zvířecímu testování ukazují spotřebitelům obrazy oslepených králíků a dalšího týrání zvířat, čímž spojují krutost s určitými kosmetickými produkty. Na druhou stranu obrázky něžných krásných lidí hladících roztomilá huňatá zvířata jsou spojovány s laskavostí a soucitem výrobků netestovaných na zvířatech. Vlastní zájmy spotřebitelů vypadat krásně motivují některé lidi, aby kupovali výrobky nespojované s týráním zvířat, protože týrání zvířat evidentně není krásné.
Osvoboditelé usuzují, že tato potřeba zvířecích skupin zalíbit se lidskému egoismu znamená, že tyto skupiny ve skutečnosti pracují na lidostředném hnutí než na zvířecím hnutí. Jakékoliv zisky pro zvířata přichází jako šťastný výsledek procesu.
Nejpozitivnějším tvrzením, které podle osvoboditelů může být učiněno o nenásilném přístupu, je, že vzdělává některé lidi z těch 12 % veřejnosti, které se zajímají o morální otázky. Někteří z těchto lidí mohou vytvořit nový trh pro zboží a služby přátelské ke zvířatům. Ale v širším obraze je to jen kapka v kbelíku a není žádný dobrý důvod se domnívat, že jde o nezvratný trend.
Podle osvoboditelů je smutnou skutečností, že není tolik lidí, kteří chtějí pomoci zvířatům. Většina lidí je ráda, když přežije den v jednom kuse. Nemají energii, či sklony zabývat se sociálními nebo morálními otázkami. Představují většinu lidí v této zemi a pravděpodobně i na celém světě. Osvoboditelé vědí, že světců je vždy méně než hříšníků.
Znamená to, že morální argumenty pocházející od zastánců různých protichůdných postojů spolu soutěží o pozornost těchto nízkých 12 % společnosti, které se zajímají o takové otázky. Práce s touto cílovou skupinou při vytváření změn v chování není snadná.
Osvoboditelé připouští, že lidé se neradi mění. Lidé jsou bytosti vytvářející zvyky. Někdo se může podívat na The Animals Film, s jeho grafickým zobrazením porážky zvířat, souhlasit, že jde o odporné scény, a přesto dál dychtivě hltat telecí kotlety nebo kus smaženého kuřete. „Jedl jsem maso celý život,“ zdůvodní.
Psychologové vysvětlují, že lidé mají omezenou toleranci ke změně. Pokud jsou zatlačeni příliš daleko, za hranice této tolerance, vzbouří se a jdou opačným směrem. Proto jsou někteří aktivisté přesvědčeni, že musíme lidi měnit pomalu, dovolit jejich limitům tolerance se přizpůsobit, zatímco se budou posouvat správným směrem.
Lidé jsou trháni všemi směry silami, které se jimi snaží manipulovat. Tyrani zvířat mají početní převahu nad lidmi, kteří se zajímají o zvířata, v poměru 100:1 a stejně jednoduše převáží své oponenty ve výdajích na reklamu a propagandu. Lidé nakonec budou odtaženi od podporování zvířat, jelikož jim reklamní agentury vymyjí mozky.
Lidé také musí být ochotni se změnit. Týrání zvířat je velkou součástí života každého v této společnosti, jak probereme v další kapitole. Setrvačnost proti změně je ohromná.
Nakonec, i pokud dokážeme, že lidi trochu změní své chování, musí existovat nějaký způsob, jak posílit tuto změnu, abychom zabránili tomu, že se vrátí ke svému starému chování. Mnoho lidí říká, že bývali vegetariány či dokonce vegany, ale ztratili zájem, nebo navázali vztah s masožravcem a vrátili se k masu jako jídlu. Osvoboditelé jsou přesvědčeni, že ve společnosti, v které je zneužívání zvířat hluboce zakořeněno a životní styl bez krutosti vyžaduje úsilí, nemůžeme počítat s tím, že by se takové posilování uctivého zacházení se zvířaty blížilo.
Osvoboditelé vědí, že lidé, dokonce i těch 12 %, které se zajímají o morální otázky, jsou slabé, tvrdohlavé, vystrašené, nerozumné, navyklé, zlomyslné, nedůsledné, naštvané a zlé bytosti. Dialog může a nemusí mít efekt na ovlivnění těch 12 % populace; ale rozhodně je to ztráta času pro zbylých 88 %. Bojem se slovy můžeme přesvědčit 12 %; ale zvířata potřebují, aby osvoboditelé bojovali silou, aby přesvědčili zbylých 88 %.
Osvoboditelé žádají, aby byli milovníci zvířat realističtí a uvážili, co je potřeba na záchranu zvířat. Ptají se, co byste udělali, kdyby byli váš bratr nebo sestra uvězněni v mučící komoře a čekali by na popravu. Promluvili byste si s vězeňskou stráží nebo mučitelem o lidských právech? Napsali byste dopis poslanci? Sakra, že ne, vykřikují! Udělali byste všechno ve svých silách, abyste člena své rodiny zachránili. Pro osvoboditele slova nejsou činy, a když dojde na etiku, jsou slova hovadina!
Jsou přesvědčeni, že zvířata jsou bez nich bezmocná. Je na lidech, aby je bránili, aby skutečně jednali jako jejich zástupci. Mluvit jménem zvířat nebude stačit – utlačovaným lidským skupinám nepomohlo jen mluvit o své svobodě. Osvoboditelé se domnívají, že pro zvířata musíme konat. Musíme pro ně udělat to, co věříme, že by pro sebe udělala sama.
A co by podle osvoboditelů zvířata udělala? Utekla by svým uchvatitelům. Opětovala by střelbu, když na ně střílí. Zničila by klece, které je vězní, aby nemohly být použity znova. Poškodila by cesty, které umožňují destruktivní sílu automobilů. Spálila by výzkumná zařízení a zabila výzkumníky, kteří denně maří životy jejich příbuzných pro zisk a zábavu. Dala by dohromady undergroundové sabotéry, aby rozvrátila mašinerii obrovského lidského stroje zvaného společnost.
Pokud by lidé měli odvahu dostát svému závazku být zástupci zvířat, pak by udělali všechno výše uvedené, říkají osvoboditelé. Osvoboditelé už to ovšem dělají!
Pokud je beznadějné pokoušet se měnit lidi, možná můžeme změnit společnost? Co si osvoboditelé myslí o tomhle? O tom si promluvíme teď.
3 Osvoboditelé uznávají, že k tomuto pravidlu existuje výjimka. Někteří lidé změní své pocity vzhledem ke zvířatům v důsledku osvěty o formách a pronikavosti zneužívání zvířat. Nicméně takové proměny jsou vzácné a jsou možné jen u malého procenta populace, jak je probráno dále v této kapitole.
4 Neschopnost některých lidí soucítit se zvířaty je zřejmá, když se zeptají: „Copak nemají rostliny také práva?“ Všichni zvířecí aktivisté tuhle otázku slyšeli. Osvoboditelé jsou přesvědčeni, že tuto otázku nemůže položit nikdo, kdo se skutečně zajímá o rostliny či zvířata. Cílem této otázky je ukázat obráncům zvířat, že jsou nedůslední v stanovení hranice mezi zvířaty a rostlinami. Tazatelé předpokládají, že mezi chřestem a žirafou není žádný morálně relevantní rozdíl, takže zabití chřestu je morálním ekvivalentem zabití žirafy. Tazatelé přirozeně nepochybují, že lidé jsou morálně významným způsobem odlišní od zvířat i rostlin, a proto si zaslouží zvláštní zřetel. Ve skutečnosti tedy jejich otázka odráží jejich vlastní tendence považovat zvířata za stejná jako rostliny. Je to důkazem jejich hlubokého odcizení od zvířat. Takoví lidé nemají žádnou šanci identifikovat se se zvířaty, tak jako se nikdy nebudou identifikovat s rostlinami.
Zpět na Obsah