Antinatalismus je filosofický postoj, který narození přiřazuje zápornou hodnotu. Mezi jeho přední zastánce patří Arthur Schopenhauer, Peter Wessel Zapffe a David Benatar. Podobné myšlenky najdeme v části Aristotelovy Etiky Eudemovy jako “moudrost Silénovu” a byly probírány Schopenhauerem a Friedrichem Nietzschem. Mezi skupiny, které antinatalismus prosazují či usilují o antinatalistická opatření, patří Hnutí za dobrovolné vyhynutí lidstva (Voluntary Human Extinction Movement – VHEMT).
Argumenty pro antinatalismus
Přelidnění
Někteří zastánci antinatalistického postoje tvrdí, že by antinatalistická opatření mohla vyřešit problémy jako přelidnění, hladomor a vyčerpávání neobnovitelných zdrojů. Některé země, např. Indie nebo Čína, zavedly opatření cílící na snížení počtu dětí na rodinu, ve snaze zkrotit vážné obavy z předlidnění a ulevit zátěži na národní zdroje, přestože tato opatření nemohou být považována za všeobecně odrazující od veškerého rození.
Podle antinatalistů by přelidnění v dlouhodobém rámci mohlo vést ke zvýšenému konfliktu o klesající zdroje. Paul Ehrlich ve své knize Populační bomba uvádí, že rychle rostoucí populace brzy vytvoří krizi, a obhajuje donucovací antinatalistická opatření na globální úrovni ve snaze vyhnout se maltusiánské katastrofě. Přesto, že v jím očekávaném období (jeho předpovědi z roku 1968 očekávaly katastrofu v pozdních 80. letech 20. století) k žádné krizi nedošlo, za svou knihou si stojí a prohlašuje, že bez budoucích depopulačních snah se problém zhorší.
Morální odpovědnost
Arthur Schopenhauer tvrdil, že hodnota života je ve své podstatě záporná, protože jakákoliv pozitivní zkušenost bude vždy převážena utrpením, které je silnějším pocitem.
Kdokoliv chce okamžitě otestovat tvrzení, že potěšení ve světě převáží bolest, či že se v každém případě tyto dvě navzájem vyrovnávají, měl by porovnat pocity zvířete, které hltá druhé, s pocity toho druhého.
Schopenhauer se domníval, že nejrozumějším postojem je nepřivádět děti na svět:
Pokud by děti byly na svět přiváděny jen z aktu čistého rozumu, existovala by nadále lidská rasa? Neměl by člověk spíše více soucitu s následujícími generacemi, aby je ušetřil břemena existence, či aby na sebe vzal úděl chladnokrevného uložení tohoto břemene?
Norský filosof Peter Wessel Zapffe poznamenal, že děti jsou na svět přiváděny bez souhlasu či plánování:
V souladu s mým pojetím života jsem zvolil nepřivést na svět děti. Mince je prozkoumána a jen po řádném zvážení je dána žebrákovi, kdežto dítě je vymrštěno do kosmické brutality bez otálení.
David Benatar vycházel z předpokladu, že působení újmy je morálně špatné a měli bychom se ho vyvarovat. Tvrdí, že narození nové osoby je vždy spojeno s význačnou újmou této osobě, a proto je morálním imperativem nemnožit se. Jeho argument je založen na následujících premisách:
- (1) Přítomnost bolesti je špatná.
- (2) Přítomnost potěšení je dobrá.
- (3) Nepřítomnost bolesti je dobrá, i pokud si toto dobro nikdo neužívá.
- (4) Nepřítomnost potěšení není špatná, dokud neexistuje někdo, pro koho je tato nepřítomnost strádáním.
Pokud někdo existuje, existuje i přítomnost bolesti a přítomnost potěšení. Pokud někdo neexistuje, nestane se nic špatného a bolesti je zabráněno. Přijde o potěšení, ale zdá se, že u neexistence platí “Nevědomost je blaženost”. Pro Benatara “by jakékoliv utrpení stačilo, aby byl příchod do existence újmou”. Újma, kterou příchod do existence způsobí, je odvratitelná a zbytečná. Podle Benatara je vždy dobré vyhnout se újmě, kdykoliv je to možné a proto je vždy dobré nepřijít do existence.
Podle Jimmyho Alfonsa Licona je plození morálně ospravedlnitelné, jen pokud existuje způsob, jak získat informovaný souhlas od neexistující osoby, a vzhledem k této nemožnosti je plození tedy nemorální.
Štěstí
Další argument pro antinatalismus tvrdí, že ohodnocení kvality lidského života, obzvláště, pokud uvážíme různé psychologické tendence, nejsou dostatečná k ospravedlnění započetí životů. Tento argument byl propagován Benatarem. Jason Marsh tento argument kritizoval různými způsoby, ale uznává, že je potřeba dalších prací, aby bylo možno naplno vyřešit problém optimismu a plození. Kromě toho, stát se rodičem a vychovat děti není zárukou štěstí. Někteří odborníci při využití datových souborů z Evropy a Ameriky zjistili, že v úhrnu rodiče uvádí ve srovnání s nerodiči významně nižší hodnoty štěstí, životního uspojení, manželského uspokojení a duševní pohody.